Naposledy z Krymu

Část poslední - Simferopol

Jak jsem se minule zmínil, tento příspěvek píšu již z Prahy. Dlužím vám ještě nějaké fotografie, a tak jsem se rozhodl publikovat ještě jeden stručný příspěvek. Před svým odjezdem jsem podnikl dvě procházky Simferopolem s fotoaparátem v ruce.
První procházku jsem podnikl sám v neděli 13. března a chtěl jsem vám pomocí fotografií přiblížit, jak vypadá doprava v Simferopolu. Na fotografiích můžete vidět staré trolejbusy Škoda, "maršutky" (to jsou ony sběrné taxi) a vůbec ulice a parky Simferopolu.





Druhou procházku jsem podnikl za velice příjemného doprovodu dvou sester mého kolegy Ivana, který se mnou ochutnal ono "11. září". Táňa a Aňja (jak se ony sestry jmenovaly) se nabídly, že mě ještě před mým odjezdem trochu provedou Simferopolem, a tak jsem se musel hodně rychle uzdravit, abych to ještě stihl. Takovou příležitost bych si ale nenechal ujít, a i když byla ten den (v neděli 20. března) v Simferopolu velká zima (asi -5 stupňů), tak jsem vyrazil do Simferopolských ulic a udělal ještě pár posledních fotek.





V pondělí 21. března jsme s kolegama v práci měli malou rozlučku, a tak jsem ještě udělal pár fotek v kanceláři, pár fotek také udělali moji kolegové, ale protože jsme trochu popíjeli pivo (české i ukrajinské), tak výsledné fotografie za moc nestojí.





Naopak fotografie z mého letu zpět do ČR se myslím docela povedly, tak vám doporučuji trochu si je prohlédnout. Najdete tam například fotografii Vysokých Tater z výšky několika kilometrů.





Ti z vás, kteří nesledovali můj zápisník pravidelně, se můžou podívat na všechny fotografie z Krymu na následující adrese - http://www.radonsky.com/photo/crimea/index.html





Nakonec bych vám chtěl ještě ukázat (pro lepší orientaci), kde že to ten Krym je a kde se na něm nachází různá místa, o kterých jsem psal.





Můžete se těšit na další zápisky v mém cestovatelském deníku. Asi za 14 dní napíšu znovu, tentokrát z USA. Proti Ukrajině to jistě bude nuda, ale uvidíme, třeba i tam zažiju nějaká zajímavá dobrodružtví. Že bych se opět pokusil propašovat nůž na palubu letadla do New Yorku? Uvidíme.

Poznámka

Zdravím všechny čtenáře mého cestovatelského zápisníku. Byl jsem teď nějaký čas nemocen, a tak jsem nechodil do práce a neměl přístup na internet. Proto jsem dnes publikoval dva příspěvky, které jsem psal doma v posteli s hadrem na hlavě. Pokud tam budou nějaké nesmysly, tak to berte s rezervou. Toto úterý (tj. 22.3.) se vracím z Ukrajiny do Prahy. Je možné, že další příspěvek napíšu až z domova.

Díky všem za vaše komentáře, pište dál a čtěte! Snad se vám to bude líbit.

Marek

Krym - Jak se zde žije

Část VI – Strasti zdejšího života

Ještě jsem nenapsal mnoho o tom, jak se tu lidem žije. Že to není život úplně lehký, to je asi jasné každému. Kdyby tu byl život lehčí, než v ČR, tak by k nám jistě takové množství Ukrajinců nejezdilo za prací a lepším živobytím. Začnu ale tím, v jakých podmínkách zde lidé žijí.
Je zde mnoho panelových domů. Je jich mnoho a opravdu nevypadají vábně. Ani zvenčí, ani zevnitř. V jednom takovém domě mám i já svůj byt. Vejdete-li do domu ve dne, spatříte na chodbě, schodišti a vůbec všude spoustu špíny. Vejdete-li do domu v noci, nespatříte nic, protože nejbližší světlo na chodbě svítí až ve druhém patře. Spínač výtahu je tak ulepený, že byste se ho nejraději vůbec nedotýkali, ale je lepší ho zmáčknout, než jít do 6. patra pěšky. Ve výtahu je spousta vajglů zastrkaných do všech větracích otvorů a tak je lepší během jízdy lehce zadržet dech. Po půlnoci výtah přestane jezdit úplně, takže případné pozdní návraty jsou spojeny s pěkným „vysokohorským“ výstupem.
Než se dostanete z chodby do bytu musíte projít přes mříže a dvojité dveře. Nepochopil jsem přesně význam oněch dvojitých dveří, zvlášť když na každých jsou dva zámky, z nichž ale funguje vždy jen jeden. Byly by stačily jedny dveře se dvěma fungujícími zámky. A že by ony dvojité dveře měly třeba nějaký protihlukový význam? Těžko, protože přes tenké stěny bytu je stejně slyšet každé slovo.
Když už jste konečně doma a jdete si umýt ruce, zjistíte, že bohužel teplá voda neteče. Opravdu zde teplá voda není takovou samozřejmostí jako u nás. V panelových domech je sice centrální rozvod teplé i studené vody, ale teplá teče jen několik hodin (obvykle kolem oběda, čili když nejste doma). No a občas se stane, že neteče ani studená voda. Třeba ráno, když se chcete aspoň trochu opláchnout před cestou do práce. Ještě že se zde dá koupit Bonaqua ve dvoulitrovém balení. V ní se vykoupete jedna báseň a potom si z ní ještě uvaříte čaj. Věřte mi, jde to, i když je s bublinkama.
Problém teplé vody se majitel mého bytu snažil vyřešit bojlerem. Ten je trochu staršího data a jediné co umí, je ohřát vodu na teplotu blízkou varu a pak se na chvíli vypnout. Já jsem bojler v podstatě nevypínal, protože jsem se chtěl vždy po návratu z práce osprchovat v teplé vodě. Tento bojler mi ale jednou přichystal nemilé překvapení.
Dívám se takhle večer na ruský detektivní seriál a když skončil, dostal jsem chuť na něco k jídlu. Když jsem rozsvítil v kuchyni, všiml jsem si neobvyklého oparu na okně. Pak jsem spatřil, že je na zemi je asi půl centimetru vody. Okamžitě jsem začal hledat odkud ta voda teče. Zjistil jsem, že v hadici, která přivádí vodu do bojleru je prasklina, ze které díky silnému tlaku stříkala voda daleko na zem. Docela jsem se lekl, protože na zemi ležela také prodlužka, ze které je napájena lednice. Naštěstí je dlažba v mé kuchyni tak křivá, že zásuvka byla na suchém vyvýšeném místě. Opatrně jsem vydal bojler i lednici ze zásuvky a začal záchranou akci. Voda z hadice stříkala v místě, kde byla napojená na trubku. Jakmile jsem se hadice dotkl, v podstatě se celá utrhla a voda z ní začala téci proudem na zem. Naštěstí byl hned vedle dřez a tak jsem do něj hadici strčil a vypustil tam celý bojler. Potom už začala ruční práce – kýbl, co nejvíce hadrů a pak rychle vytírat a ždímat. Celou dobu jsem měl strach, že na mě co nejdřív přijde člověk, který bydlí pode mnou. Zachránila mě ale „kvalitní“ dlažba v kuchyni, která sice nebyla rovná, ale byla dostatečně vyspárovaná, takže na ní voda stála a k sousedovi nejspíš neproteklo vůbec nic. Nakonec jsem vytřel asi 10 litrů vody a docela jsem se při tom zapotil. Největší štěstí bylo, že jsem byl v tu chvíli doma a ještě nespal, protože jinak by to určitě dopadlo mnohem hůř. Vlastně mě zachránil hlad, který mě vyhnal do kuchyně. A pak, že se nemá v noci jíst!
Abych se ale vrátil k radostem, které na vás v obyčejném ukrajinském bytě čekají. Bohužel nejen teplá voda, ale i topení občas nefunguje. A když už funguje, tak jen tak lehce temperuje místnost. A protože okna příliš netěsní, tak se vám může stát, že ve spánku ucítíte, jak vás lehce ovívá větřík. To by bylo jistě velmi příjemné v létě, nikoli však v zimě. V mém bytě to došlo tak daleko, že jsem začal spát ve svetru. A to je prý můj byt v oblasti, kde žijí bohatí lidé. Nevím, jak to asi vypadá v oblasti, kde žijí chudí lidé, ale prý tak nějak stejně. Prý jsou dodávky teplé vody a vytápění problém celého Simferopolu. Já bych řekl, že to možná bude problém na celé Ukrajině a možná i v dalších městech na území bývalého Sovětského svazu. „Sláva soudruzi Lenine, Staline a já nevím kdo ještě! Věc se podařila! Všichni lidé jsou si rovni a všichni se mají stejně! Stejně blbě, bohužel. A to i v roce 2005, 14 let po rozpadu Sovětského svazu.“
V Čechách a na Slovensku jsme asi nezažili ten pravý socialismus. Kdokoliv prý v době minulého režimu odjel ze sovětského svazu do Československa, nechtěl zpátky. Chápu proč. Na určité věci se rychle zvyká, zvlášť když se jedná o komfort života. A i když u nás třeba taky všechno nefungovalo skvěle, zdá se, že jsme na tom byli vždy o něco lépe. Je tomu tak dodnes a těžko říci, za jak dlouho se zdejší životní úroveň vyrovná té naší, jestli vůbec. A kdy se naše životní úroveň vyrovná té západní?

Krym - Jak se zde pije

Část VII – 11. září

Mně spánek ve svetru stejně nepomohl a chytil jsem tu nějakou chřipku či co. Takže místo toho, abych teď seděl v práci a pracoval, tak ležím v posteli a píšu tenhle deník. Je tomu tak už třetí den, co jsem „lazar“, a že by mi bylo zrovna skvěle, to se říci nedá. Doufám, že se to už brzo zlepší, snědl jsem už asi tunu nejrůznějších prášků a stále žádná změna. No tak vám můžu aspoň napsat několik zajímavostí a odvyprávět nějaké další zážitky.
V sobotu jsme s Ivanem vyrazili do jednoho podniku, kde jsme se chystali trochu pobavit. Byla s námi i Ivanova přítelkyně Íra (Irína) a ještě jeden Ivanův kámoš Alexej. Alexej chodil na noc hlídat kanceláře firmy Phenix Solutions, takže jsme se už znali. Jak jsem se od Ivana dozvěděl, Alexej byl mistr Ukrajiny v boxu a hlídáním v noci si přivydělával. Když večer přišel do kanceláře, tak jeho podání ruky jaksi mluvilo za vše. Tak pevný stisk nikdo v kanceláři neměl a o bezpečí počítačů v kanceláři nebylo pochyb.
Takže tato ve čtyřech jsme přišli do velmi slušně vypadajícího podzemního baru s designem inspirovaným motivy z řecké mytologie. Měli jsme rezervován stůl, takže jsme měli kde sedět. Jak se ukázalo, není zde zvykem poplatek za rezervaci zákazníkovi po příchodu vracet. Objednali jsme si nějaké pití a mezitím se rozhlíželi kolem. Stoly byly odděleny od baru a parketu několika silnými sloupy. Na parketu už tancovalo pár lidí ale bylo dost brzo, takže tam ještě moc živo nebylo. Zvuk aparatury se zdál být velice dobrý, s hudbou už to bylo trochu horší. My jsme se zatím díky objednaným nápojům příjemně rozveselili. Ivan se věnoval Iríně a já se pokoušel konverzovat rusky s Alexejem. Díky hluku a mým nevalným znalostem jsem ale nerozuměl vůbec ničemu. To ale nevadilo, bavili jsme se i tak dobře.
Po nějaké době a několika vypitých sklenkách mi Ivan řekl, že v tomto baru míchaj jednu specialitu, která se jmenuje „11. září“ a že ji musím určitě vyzkoušet. Řekl, že on s Alexejem si daj taky, takže se nemám ničeho bát. Zvedli jsme se od stolu a šli na bar, protože tuhle „specialitu“ v přepočtu za míchal barman pouze na baru. Když jsem tam seděl všiml jsem si, že za barmanem stojí láhev Becherovky a tak jsem ji hned Ivanovi ukazoval, že ji pak musíme taky vyzkoušet. Barman nám ale otočením láhve dnem vzhůru ukázal, že Becherovka není a nebude. No nic, díval jsem aspoň, jak se připravuje náš drink. Barman před každého z nás postavil dvě sklenice – jednu s těžkým dnem, jako pro whisky a druhou klasickou „dvoudecku“ na víno. Do sklenice s těžkým dnem barman nalil asi do poloviny Sprite (či co to bylo) a do druhé absint. Poté sklenici s absintem položil na druhou sklenici tak, že kulatá baňka s absintem ležela na sklenici se Spritem a nožka sklenice s absintem trčela dozadu směrem k barmanovi. V tu chvíli vzal barman zapalovač, zapálil absint a za trčící nožky sklenicemi otáčel.
A pak už to přišlo. Barman vylil absint do sklenice se Spritem a my jsme do sebe kopli na ex celý její obsah. Barman při našem „exování“ troubil na trubku, či co, asi aby všichni věděli, s kým se mají rozloučit. Druhá sklenice ležela na stole dnem vzhůru a barman do ní dal brčko. Když jsme dopili obsah sklenice, barman nám ukázal, že z ní máme brčkem vdechovat teplý „vzduch“. Nevím, jestli za to mohl ten absint, ale já jsem chvíli nemohl chvíli dýchat vůbec.
Po chvíli to jsem to ale „rozdejchal“, a pak už zbývalo jenom zaplatit v přepočtu asi 100Kč, což je na zdejší poměry docela hodně. Smáli jsme se a šli si opět sednout ke stolu, netuše, že nás „to nejlepší“ teprve čeká. Pochopitelně, když něco vypijete na ex, následky se nedostaví okamžitě, ale s jistým zpožděním. Bohužel to nedošlo ani Ivanovi s Alexejem a za chvíli si šli dát ještě jedno „11. září“. Já tentokrát odmítl a šel jsem se lehce kroutit na teď už zaplněné pódium.
Když jsem ale potom potkal Ivana, bylo to na WC (to je zde jak jsem již psal ve většině případů společné). Ivan visel na umyvadle a sotva stál. Bylo jasné, že když to nejvíc potřeboval, tak byly všechny 3 kabinky obsazené. Vrátil jsem se na parket. Měl jsem taky pěkně upito, ale vůbec mi to nedocházelo. Ještě, že jsem si nedal to druhé 11.září, říkal jsem si. Ve skutečnosti jsem byl ale také „mimo provoz“ a vůbec mi to nemyslelo. Irína pro mě přišla na parket s tím, že se jede domu, protože je Ivan úplně namol. Tak jsem šel, zdálo se mi to trochu brzy, ale ve skutečnosti byl nejvyšší čas. V šatně jsem nemohl najít kupón od mojí bundy. Problém byl v tom, že to vůbec nebyl kupón, ale takové dřevěné kolečko. To bych si asi do peněženky nedal. Snažili se mi to vysvětlit, ale protože jenom Ivan mluvil anglicky a ten zrovna nemohl mluvit vůbec, tak to chvíli trvalo. Pak už jsme vítězoslavně vylezli na ulici a jali se stopnout taxi. Ještě, že s námi byla Íra. Ta jediná byla schopná taxi sehnat (ne, že by jich kolem nás dost nejezdilo). Ivan seděl na stupínku před vchodem a spal. Alexej ho podpíral, a když přijelo taxi, odnesl ho a položil na zadní sedadlo. Alexej s námi taxíkem nejel. Když Irína s Ivanem vystupovali, naštěstí se Ivan trochu probral, takže to nějak zvládli. Já potom taky. Až ráno jsem zjistil, jak moc jsem byl opilej. Zjistil jsem, že jsem si zapomněl u Iríny v kabelce svoje mobily. No ještě, že tam byly, protože tam byly jistě ve větším bezpečí, nežli u mě v kapse.
Mě zas tak špatně nebylo, vyspal jsem se z toho a měl jsem takovou lehčí iontovou disbalanci, ale nic výjimečného. Zato Ivan zcela jistě zažil v onu sobotu večer své vlastní „11. září“. A jak jsem se dozvěděl později, Alexej měl „11. září“ celou neděli. Prostě o tragických událostech by se nemělo žertovat a ani by se neměly oslavovat. Pámbíček to vidí a každého hříšníka po zásluze potrestá.

Mezinárodní den žen

Část V. – Mezinárodní den žen

Dovolte mi takovou malou poznámku. Co vám říká „mezinárodní den žen“? Mám pocit, že u nás tento svátek trochu přestal být svátkem. Nevím jestli je to jenom můj pocit, ale u nás má tento svátek trochu nádech jakési povinnosti, kterou jsme museli dodržovat v době komunismu, a proto ho v současnosti téměř neslavíme. Přitom, jak jsem se mohl přesvědčit zde, opravdu není důvod proč ho neslavit a může to být svátek hezčí než například takový „proamerický“ Valentýn.
Tady jsem měl možnost vidět tento svátek v úplně jiném světle. První zmínku o dni žen jsem slyšel od svého kolegy. Říkal, že je jeho ženě líto, že má narozeniny 8. března, a že tak přichází o jednu oslavu. Nechápal jsem proč, u nás přeci „den žen“ není nic výjimečného. Pochopil jsem, až když jsem tento svátek zde zažil na vlastní kůži.
7. března odpoledne jsme všichni na hodinku přestali pracovat a sešli se v kuchyňce. Tam všichni vypadali, jako že vědí co bude následovat, jenom já jsem nenápadně pozoroval, co se chystá. A pak už jeden kolega odněkud vyndal dvě krásné kytky složené s mnoha jarních květů, pronesl krátké blahopřání a předal kytky jediným dvěma přítomným kolegyním. Potom se postavil druhý kolega, opět pronesl krátký proslov a přítomným dámám předal krabičku „Ferrero Rocher“. Nakonec ještě dámy dostali plyšové medvídky, prý aby jim nebylo smutno, až nebudou jejich manželé doma (rozuměj v práci). Pak už se bouchlo šampaňské, rozlilo do plastových kelímků a začalo pít. Přitom mi kolegové vysvětlovali, že MDŽ je v podstatě další ze svátků mužů, a že je to výborná příležitost se trochu opít. Při každém přípitku někdo pronesl blahopřání a tak brzo došla řada i na mě. Všichni si přáli, abych poblahopřál dívkám v češtině a tak jsem tedy pronesl: „Na zdraví všem ženám za to, co všechno pro nás muže dělají.“ Vypadalo to, že mi všichni rozuměli a říkali, že to bylo lepší, než v angličtině. Potom jsme se pustili do dortu a zapíjeli ho šampaňským. Pak jsme se pomalu vrátili k práci.
8. března je zde na Ukrajině státní svátek a den volna. Na ulicích visí plakáty s nápisem „Ženskyj děň“, které lákají na nejrůznější akce které se v ten den konají. Moc lidí ale přes den na ulici nenajdete, město je vylidněno asi tak, jako v neděli. Navíc, letos bylo 8. v úterý a mnoho lidí si vzalo v pondělí volno. Například děti šli do školy v sobotu, aby si „nastudovali“ den volna a v pondělí do školy také nemuseli. Když jsem v sobotu ráno šel z domu (můj byt je hned vedle školy) potkal jsem mnoho dětí s kytičkami. Trochu mi to připomnělo moje dětská léta.
Já jsem byl 8. večer pozván na oslavu, kterou organizoval můj kolega Ivan a jeho přítelkyně Irína. Těšil jsem se, že poznám více Simferopolských dívek, ale ukázalo se, že jediná dívka, která byla pozvána, byla Irína. No nic, tak třeba příště… ;-) Měl jsem pro Irínu krabičku čokolády Geisha a když jsem se jí dva dni na to zeptal, jestli už ji ochutnala, řekla, že ji celou snědla hned den poté. Jsem rád, že jsem se jí trefil do vkusu, i když osobně neznám žádnou dívku, které by „geiša“ nechutnala. Jak přesně vypadala naše oslava můžete vidět na následujících fotografiích.





Musím říci, že se mi zdejší tradice oslav svátku žen velmi líbila a myslím, že bychom ho i u nás měli opět začít pořádně slavit. Naše ženy a dívky by to jistě ocenily, no a my muži jistě také. Proto navrhuji, abychom přestali používat onen příliš oficiální název „mezinárodní den žen“ a začali slavit prostě jenom „ženský den“. Doufám, že se ke mně přidáte a za rok si 8. března vezmete den volna ;-)

Fotografie ze Sevastopolu

Slíbené fotografie ze Sevastopolu najdete zde:


Chersonesus, Sevastopol, Nataša - sobota 5. 3. 2005



Sevastopol, Panorama, Akvárium - neděle 6. 3. 2005

Další zajímavosti z Krymu

Část IV. – Zvyky a Sevastopol

Pracovní týden zde trávím celkem poklidně. Ráno vstávám tak kolem deváté a v práci jsem tak od deseti dopoledne do deseti večer. Rodiče mého mladšího kolegy Olega nám každý den nosí do kanceláře oběd. Za 1 dolar denně vyváří pro celou firmu (tj. asi pro 16 lidí). Pro mě je to skvělá příležitost poznat, co tady lidé jedí a musím říci, že se to od našich jídel zas tolik neliší. Polévky na způsob bramboračky, maso s těstovinami, houbové omáčky nebo třeba palačinky s tvarohem. Knedlíky tu znají, nicméně jsem je tu ještě neviděl.
Další zajímavostí je, že vodu na kafe a čaj sice bereme z vodovodu, ale před převařením ji ještě filtrujeme v takové plastové nádobě. Proč přesně nevím, jen mi vždy ukazují, jak je voda po natočení z vodovodu bílá (že by chlór, nebo co?) Na pití mi zde byly doporučeny pouze balené vody z obchodu.
Zajímavým zvykem zde je podávání rukou. Když muž přijde do práce, obejde všechny místnosti a s každým mužem se pozdraví podáním ruky. Při odchodu to samé. Znamená to, že si za den s někým podáte ruku tak asi 20x. U žen je to ale jiné. Když přijde žena, tak pouze pozdraví a jde si sednout. Muž jí také při svém příchodu ruku nepodává, pouze ji pozdraví. Nejvíc mě ale překvapilo, že zde ani při seznamování a představování ženy ruku nepodávají. Nejdřív jsem si myslel, že dívky a ženy, které tu potkávám, jsou trochu nevychované, ale pak jsem pochopil, že to zde prostě není zvykem. Inu jiný kraj, jiný mrav.
V pátek večer minulý týden jsme pracovali poměrně dlouho do večera, až jednoho kolegu napadlo, že když už to nestihneme do hospody, tak že bychom mohli koupit aspoň pár piv. A tak jsme si sedli kolem stolu a popíjeli zdejší „Černigirské světlé“. Jeden kolega pořád chtěl, abych mluvil česky. A tak jsem mluvil, ale měl jsem pocit, že kromě něho mi nikdo moc nerozumí. Kolegové, kteří neumějí moc anglicky sice říkali, že bych měl raději mluvit česky, ty ostatní ale oponovali, že angličtina je pro ně snazší.
Abych to objasnil – zde na Krymu, ačkoliv je to část Ukrajiny, se mluví převážně Rusky. Ukrajinštině zde rozumí, ale nepoužívají ji a nemají ji zde moc rádi. Ukrajinština, jak se zdá, je tak na půli cesty mezi češtinou a ruštinou. Proto mi zde někteří rozumí lépe, když mluvím česky, protože jim to trochu připomíná ukrajinštinu. Obecně bych se zde ale s češtinou asi moc nedomluvil a jsem rád za ty základy ruštiny, které mám. Mám pocit, že začínám ruštině trochu lépe rozumět, ale sám toho moc nenamluvím – chybí mi spousta slovíček a výslovnost je taky dost těžká. Nicméně na to, abych zde přežil, to stačí.
V sobotu ráno jsem po slabých čtyřech hodinkách spánku přišel na sraz s kolegou Kosťou, který se nabídl, že mě vezme do Sevastopolu. Sevastopol je od Simferopolu asi 80 km směrem na jihozápad a leží na pobřeží černého moře. Na rozdíl od Simferopolu, který je v podstatě na rovině, se Sevastopol rozprostírá kopcích obklopujících sevastopolský záliv. Proto při cestě městem jedete pořád do kopce a z kopce, až mi to trochu připomnělo San Francisco. Ale jenom trochu a na chvilinku. V Sevastopolu také jezdí „maršutky“ (takové ty sběrné taxi), ale na rozdíl od Simferopolu se v nich platí až při výstupu. Stejně tak v trolejbusech a autobusech. Nevím, proč se v Simferopolu platí předem, ale asi je tak o něco míň černých pasažérů.
Kosťa a já jsme tak nasedli do jedné maršutky a nechali se vézt směrem k místu, které se nazývá „Chersonesus“. Na tomto místě se před 2500 lety nacházelo antické město, z něhož se do dnešních dob se dochovali některé hradby, amfiteátr, část baziliky a ještě některé další stavby. Tato památka je od roku 1996 na seznamu UNESCO a kromě muzea se spoustou antických památek a předmětů, se zde také nachází Katedrála svatého Vladimíra. Tu nechal na konci devadesátých let zrekonstruovat bývalý ukrajinský prezident L. Kučma. Rekonstrukce to musela být ohromná, protože katedrála byla za druhé světové války značně poškozena a od té doby chátrala. Výsledek rozhodně stojí za to a zdejší věřící mají skutečně pěkné místo pro bohoslužby. Bohužel se ovšem vevnitř nesmělo fotit, tak mi to budete muset pouze věřit. Snad se vám aspoň budou líbit fotografie z okolí katedrály.
Odpoledne jsme začali obědem v restauraci, kde jsme si objednali rybí polévku a nějaké maso s hranolkami. Ryby se tu snažím jíst trochu víc, protože čerstvé ryby z moře my „suchozemští středoevropani“ moc často nemáme. Během tohoto pozdního oběda se k nám přidala Kosťova kamarádka Nataša a doprovázela nás pak na další památku – Panorama. Panorama leží na nejvyšším místě Sevastopolu, které bylo svědkem několika krvavých bitev. Bohužel, když jsme tam došli, panorama už bylo zavřené a tak jsme se na něj podívat nemohli. Šli jsme si tedy alespoň prohlédnout děla, která zde ve střílnách stále ještě stojí jako vzpomínka na boje při obraně Sevastopolu v letech 1854-1855.
Nataša se zná s Kosťou přes internet. Seznámili se na nějakém chatu, a protože on rád fotografuje a ona je naopak ráda fotografována, tak to dali dohromady a občas spolu udělají nějaké fotky. (Nebojte se, žádné nemravnosti – tedy aspoň co jsem viděl ;-) Nejdřív jsem si myslel, že si Nataša dělá srandu, když říkala, že přišla kvůli focení, ale pak jsem to pochopil. Kosťa chtěl, abych mu půjčil svůj foťák a pak začal Natašu různě aranžovat, a říkat kde má stát, kam se má dívat, jak se má usmívat atd. a začal fotit. Trochu mě to zaskočilo, protože se mi zdálo, že si Kosťa hraje na něco, čím není, ale je pravda, že některé fotky se mu docela povedly. No posuďte sami.
Nataša nás pak ještě zavedla do baru „Ringo Star“, kde jsme poseděli a popíjeli kafe a potom pivo. O restauracích vám zde musím prozradit jednu věc, na kterou opravdu nejsme zvyklí. Restaurace tu často nemají svůj záchod, takže musíte chodit někam ven, a tam za záchod ještě zaplatit. A když už záchod v restauraci je (jako třeba v baru „Ringo Star“), tak je společný pro dámy i pány. Čili pro dámy nic moc. Ale kafe zde měli, řekl bych, na evropské úrovni a pivo také.
Během pití kafe Kosťa začal vypadat trochu unaveně a pivo už vůbec nedopil. Myslel jsem si, že je prostě jenom unaven z celodenního chození, a že se dá brzy dohromady. Chtěl jsem s ním ještě večer popít trochu Becherovky, kterou jsem mu chtěl dát za to, že mě vzal do Sevastopolu a dělal mi tam průvodce. Nicméně na to nedošlo protože se mu během cesty do vesnice, kde jsme měli přespat, udělalo dosti nevolno.
Nejprve jsme lodí přejeli na druhou stranu sevastopolského zálivu a tam čekali na maršutku. Kosťa se mezitím začal trochu motat a pak mi řekl, ať s ním jdu. Viděl jsem, že mu není dobře, a tak jsem se na nic neptal a šel. Došli jsme opodál a tam se mu už vážně udělalo špatně a vyzvracel se. Nevěděl jsem, co mám dělat, a protože to vypadalo, že to přežije, nedělal jsem nic, jen jsem stál a čekal až se mu udělá lépe. Pak jsme se vrátili na stanoviště taxi a nasedli na maršutku, která nás odvezla do nedaleké vesnice jménem „Ljubimovka“. Když jsme vystoupili byla už naprostá tma a ve vesnici nesvítilo moc světel. Kosťa mě vedl někam do tmy a já nevěděl, jestli se tam jde pouze vyzvracet, nebo jestli je to opravdu cesta k našemu ubytování. Sice nezvracel, ale cestu najít nemohl. Vrátili jsme se a řekl, že půjdeme jinudy. Cestou jsme se zastavili v nějakém krámu a Kosťa z něj musel ještě jednou vyběhnout. Ale pak už jsme konečně byli před barákem, kde jsme měli spát.
Kosťa ještě během dne obvolával několik známých, kde bychom mohli přespat a uspěl až skoro na poslední pokus. Byla to přízemní budova velmi prostě zařízená. Přivítala nás tam silnější asi padesátiletá žena a rovnou nám ukázala, kde budeme spát. Byla to malá místnost s oknem a palandou. Pani nám přinesla deky a ptala se, jestli nechceme čaj. Kosťa odmítl a řekl, že máme vše, co potřebujeme. Šel mi ukázat, kde je WC. Bylo na dvorku a cestou se muselo projít kolem přivázaného psa, který na řetězu doslova visel a štěkal jak o život. Na dvoře bylo bláto a WC nebylo WC ale kadibudka, kde bych se opravdu neopovážil posadit. Co mě tam ale nadchlo, byl toaletní papír. Místo roličky se tam trhaly listy z nějakých knih. Chtěl jsem vědět, jaké knihy mají tu čest, ale nebylo vidět na obálky a bál jsem se těch knih dotknout, jak byly špinavé. Na dvorku jsme se umyli a šli spát – na Becherovku nedošlo.
V noci musel Kosťa ještě jednou vyběhnout, ale ráno už mu bylo naštěstí dobře. Asi se něčím přiotrávil, těžko říci čím, protože mně nic nebylo. V noci mi byla trochu zima, přeci jen dvě tenké deky nejsou v zimě dost. Nicméně jsem do rána přežil a docela jsem se i vyspal.Ráno jsem s údivem koukal na lustr a jeho připojení do elektrické sítě. Toto skutečně životu nebezpečné zařízení bylo ještě dále propojeno se zásuvkou pouze jedním vodičem a tak jsem se v domě raději nedotýkal žádných kovových věcí. Původně jsem si myslel, že tam ona paní a její rodina bydlí, ale ukázalo se, že je to pouze jejich chalupa a že ve skutečnosti bydlí v Simferopolu. Tak jsem se uklidnil - u nás přeci na chalupách taky máme kadibudky (i když s ruličkou), ne? A kdo z nás má za humny moře? Nikdo! Jenže tady ho měli, tak jsem se na něj musel jít podívat. Potom už jsme vyrazili zpátky do Sevastopolu.
Vrátili jsme se opět nahoru na panorama, abychom viděli obranu Sevastopolu „na vlastní oči“. Panorama bylo moc pěkně udělané a nikdy jsem tak velké panorama neviděl. Na obrovské ploše a kolem dokola velké kruhové místnosti byl namalován obraz bitvy o Sevastopol v roce 1855, kdy se Rusové bránily útoku anglo-francouzsko-turecké spojenecké armády. Průvodkyně nám povídala o panoramatu i o historii, kterou zobrazuje, ale protože to bylo pochopitelně v ruštině, tak z toho vím tak 50%. No tak jsem to aspoň trochu nafotil, abych z toho něco měl. Nějací Turci to prý nedávno taky nafotili a teď se chystají někde v Turecku otevřít stejné panorama. Takže vidíte, co všechno se dá okopírovat.
Zašli jsme ještě do místního akvária, kde byla poměrně nudná výstava mořských živočichů a mohli jsme si ji klidně odpustit. Potom jsme se šli naobědvat do restaurace, kde vařila další Kosťova „internetová známá“. Ta, na rozdíl od Nataši nebyla vůbec hezká. Vařila ale docela dobře a přinesla nám výborné víno. Nechali jsme tam na zdejší poměry spoustu peněz (asi 65 hřiven, což je asi 330 Kč), a pokračovali za posledním cílem naší cesty.¨
Tím byla návštěva ještě jedné Kosťovy známé, která bohužel těsně před našim příjezdem onemocněla a byla v nemocnici. Jak už jsem psal, nemocnice zde svým nevábným vzhledem až trochu nahánějí strach a tahle nebyla výjimkou. Našli jsme to snadno, neboť jsme si za oknem přízemní budovy infekčního oddělení všimli nápisu „FireCat“, což bylo poznávací znamení a také internetová přezdívka té mladé dámy, která se zde léčila. Ačkoliv na infekčním, sama „infekční“ nebyla a vchod do pokoje měla přímo ze dvora. Na infekční oddělení vůbec nesměla. Pokoj byl zeleně vymalován, ale zdi byly různě oprýskané a postele staré a rezavé. Jen jedna z nich byla s matrací a to tam, kde ležela ona nemocná.
Když jsme ovšem přišli, tak v posteli nebyla a hned si oblékla kabát, že se jde s námi projít a zakouřit si. Tak jsem si říkal, co to má asi za nemoc, když může kouřit a procházet se v zimě po venku. Chvíli jsme se prošli, něco jsme jí koupili a pak už jsme se vydali na cestu zpátky do Simferopolu.Cestou jsme konečně načali Becherovku a při jejím popíjení probírali nejrůznější témata o věcech stejných i rozdílných u nás a tady na Krymu. Doma jsem byl po osmé hodině a v jedenáct jsem padl únavou. Ti, co mě znají, vědí, že to bylo brzo.

pozn.: V době publikování tohoto příspěvku nebylo možné nahrát fotografie na server, proto vám odkaz na fotografie ze Sevastopolu pošlu později.

Zajímavosti z Krymu

Část III. – Další postřehy a dojmy

Mám trochu zpoždění se psaním, proto tentokrát budu stručnější. Bydlím asi 20 minut pěšky od práce, přesto pěšky moc nechodím, ale jezdím autobusem nebo zdejší specialitou – tzv. „maršutkou“. Ta je velmi podobná sběrným taxi jezdícím v arabském světe a jediný rozdíl je ten, že tyto „maršutnoe taxi“ (jak se správně jmenují) zde jezdí po trasách autobusů a mají jejich čísla. Cena za jednu jízdu se pohybuje od 75 kopjejek do jedné „grivny“. Chvíli mi trvalo, naučit se, co mám kdy říci, aby mi bylo zastaveno tam, kde chci.
Když jsem jel poprvé do práce sám, měl jsem na papírku napsány názvy stanic. S velkou slávou jsem nastoupil do maršutky a řekl „Buďjonova“. Všichni se na mě podívali, ale nic neřekli. Až když jsem to vyprávěl v práci, dozvěděl jsem se, že jsem řekl jméno stanice, na které jsem nastupoval a ne té, kde chci vystupovat. No tak jsme se všichni zasmáli a příště už jsem věděl. Můj mladší kolega Oleg mě pak naučil, co mám kdy říci a teď už jezdím „maršutkou“ s jistotou domorodce.
Oleg mě taky vzal v pátek večer na diskotéku. Cestou tam jsme se spolu pokoušeli bavit, ale protože on umí asi tak dobře anglicky, jak já rusky, tak to byla docela legrace. Když jsme tam došli, tak už tam byla zábava v plném proudu a zrovna probíhal striptýz! Nicméně, nežli nás pustili úplně dovnitř, tak skončil. Seznámil jsem se s Olegovými kamarády a objednal si pivo. Na stole už stála flaška vodky a byla do poloviny vypitá. Bylo na ní napsáno „Vodka light“, což znamená, že v ní je „jen“ 38% alkoholu. Samozřejmě jsem odolal nabídkám na jeden „stakán“ jen díky výmluvám na nedopité pivo. Když jsem pivo dopil, nezbylo mi, než vodku ochutnat. Vodka byla velice dobrá a jemná, žádný pálení v krku. Po celodenní únavě z práce byla silná až moc, ale naštěstí jí na mě už nezbylo moc, a tak jsme se všichni ten večer dobře pobavili.
Druhý den jsme s kolegy z práce vyrazili do Jalty. Měl jsem trochu žízeň a nebyl jsem úplně vyspalý, ale dalo se to zvládnout. Tento „výlet spolupracovníků“ zorganizovala Elena a mám trochu podezření, že to bylo kvůli mně. Zmínil jsem se totiž o tom, že bych toho zde chtěl vidět co nejvíc, a tak Elena objednala autobus rovnou pro celou firmu a všichni jsme společně vyrazili. Stejným způsobem se pokoušela zorganizovat výlet do Sevastopolu na tuto sobotu, ale nějak se zatím moc lidí nepřihlásilo, a tak to asi tentokrát autobus nebude. Ale já už jsem domluven s jedním kolegou, že tam pojedeme klidně ve dvou, takže už se těším (a vy můžete taky na nějaké ty fotky).
Jalta je od Simferopolu vzdálená asi 70 km a cesta do ní vede přes Krymské hory. Tato cesta je zajímavá tím, že po ní jezdí trolejbusy a je to tak nejdelší trolejbusová trasa na světě. Jenom zde můžete říci, že jste jeli na hory trolejbusem. Zatímco trolejbusu to trvá přes dvě hodiny, tak náš autobus to dokázal za něco málo přes hodinu.
Cestou jsme se zastavili ve velké botanické zahradě, kde jsme měli zaplaceného průvodce. Ten sice mluvil velice zajímavě (asi), ale taky velice rychle (samozřejmě rusky), tak jsem toho moc z jeho výkladu neměl. Snad vám fotky řeknou více.
V Jaltě je asi nejznámější letní sídlo ruského cara, takzvaný „bílý dům“, který byl svědkem pro nás nepříliš šťastné události. Tou byla konference v únoru roku 1945, kdy Roosevelt, Churchil a Stalin zpečetili osud poválečné Evropy a tím také tehdejšího Československa. Sídlo samo o sobě má svoje kouzlo a je kolem něj docela pěkný park, po jehož cestičkách se dá dojít až k moři. Tam jsme také došli, ale protože bylo docela zima a foukal silný studený vítr, dlouho jsme se tam nezdržovali.
Město Jalta má příjemnou atmosféru a z jeho promenády jsou vidět hory, které se nad ním vypínají do vysoké výšky. My jsme takové štěstí neměli a jen na chvilku vykoukl kousek zasněženého kopce mezi mraky. V Jaltě, stejně jako na celém Krymu, pořád ještě přežívají staré symboly komunismu. Na fotkách uvidíte Lenina, který z podstavce zhlíží na chodce procházející se po promenádě. Těžko říci, proč tam ještě stojí, ale zdá se, že lidem nevadí. Možná, že už je to dnes jen taková turistická atrakce. Každopádně já bych raději viděl Jaltu ještě jednou v létě za pěkného slunečného počasí a bez Leninů.