Další zajímavosti z Krymu

Část IV. – Zvyky a Sevastopol

Pracovní týden zde trávím celkem poklidně. Ráno vstávám tak kolem deváté a v práci jsem tak od deseti dopoledne do deseti večer. Rodiče mého mladšího kolegy Olega nám každý den nosí do kanceláře oběd. Za 1 dolar denně vyváří pro celou firmu (tj. asi pro 16 lidí). Pro mě je to skvělá příležitost poznat, co tady lidé jedí a musím říci, že se to od našich jídel zas tolik neliší. Polévky na způsob bramboračky, maso s těstovinami, houbové omáčky nebo třeba palačinky s tvarohem. Knedlíky tu znají, nicméně jsem je tu ještě neviděl.
Další zajímavostí je, že vodu na kafe a čaj sice bereme z vodovodu, ale před převařením ji ještě filtrujeme v takové plastové nádobě. Proč přesně nevím, jen mi vždy ukazují, jak je voda po natočení z vodovodu bílá (že by chlór, nebo co?) Na pití mi zde byly doporučeny pouze balené vody z obchodu.
Zajímavým zvykem zde je podávání rukou. Když muž přijde do práce, obejde všechny místnosti a s každým mužem se pozdraví podáním ruky. Při odchodu to samé. Znamená to, že si za den s někým podáte ruku tak asi 20x. U žen je to ale jiné. Když přijde žena, tak pouze pozdraví a jde si sednout. Muž jí také při svém příchodu ruku nepodává, pouze ji pozdraví. Nejvíc mě ale překvapilo, že zde ani při seznamování a představování ženy ruku nepodávají. Nejdřív jsem si myslel, že dívky a ženy, které tu potkávám, jsou trochu nevychované, ale pak jsem pochopil, že to zde prostě není zvykem. Inu jiný kraj, jiný mrav.
V pátek večer minulý týden jsme pracovali poměrně dlouho do večera, až jednoho kolegu napadlo, že když už to nestihneme do hospody, tak že bychom mohli koupit aspoň pár piv. A tak jsme si sedli kolem stolu a popíjeli zdejší „Černigirské světlé“. Jeden kolega pořád chtěl, abych mluvil česky. A tak jsem mluvil, ale měl jsem pocit, že kromě něho mi nikdo moc nerozumí. Kolegové, kteří neumějí moc anglicky sice říkali, že bych měl raději mluvit česky, ty ostatní ale oponovali, že angličtina je pro ně snazší.
Abych to objasnil – zde na Krymu, ačkoliv je to část Ukrajiny, se mluví převážně Rusky. Ukrajinštině zde rozumí, ale nepoužívají ji a nemají ji zde moc rádi. Ukrajinština, jak se zdá, je tak na půli cesty mezi češtinou a ruštinou. Proto mi zde někteří rozumí lépe, když mluvím česky, protože jim to trochu připomíná ukrajinštinu. Obecně bych se zde ale s češtinou asi moc nedomluvil a jsem rád za ty základy ruštiny, které mám. Mám pocit, že začínám ruštině trochu lépe rozumět, ale sám toho moc nenamluvím – chybí mi spousta slovíček a výslovnost je taky dost těžká. Nicméně na to, abych zde přežil, to stačí.
V sobotu ráno jsem po slabých čtyřech hodinkách spánku přišel na sraz s kolegou Kosťou, který se nabídl, že mě vezme do Sevastopolu. Sevastopol je od Simferopolu asi 80 km směrem na jihozápad a leží na pobřeží černého moře. Na rozdíl od Simferopolu, který je v podstatě na rovině, se Sevastopol rozprostírá kopcích obklopujících sevastopolský záliv. Proto při cestě městem jedete pořád do kopce a z kopce, až mi to trochu připomnělo San Francisco. Ale jenom trochu a na chvilinku. V Sevastopolu také jezdí „maršutky“ (takové ty sběrné taxi), ale na rozdíl od Simferopolu se v nich platí až při výstupu. Stejně tak v trolejbusech a autobusech. Nevím, proč se v Simferopolu platí předem, ale asi je tak o něco míň černých pasažérů.
Kosťa a já jsme tak nasedli do jedné maršutky a nechali se vézt směrem k místu, které se nazývá „Chersonesus“. Na tomto místě se před 2500 lety nacházelo antické město, z něhož se do dnešních dob se dochovali některé hradby, amfiteátr, část baziliky a ještě některé další stavby. Tato památka je od roku 1996 na seznamu UNESCO a kromě muzea se spoustou antických památek a předmětů, se zde také nachází Katedrála svatého Vladimíra. Tu nechal na konci devadesátých let zrekonstruovat bývalý ukrajinský prezident L. Kučma. Rekonstrukce to musela být ohromná, protože katedrála byla za druhé světové války značně poškozena a od té doby chátrala. Výsledek rozhodně stojí za to a zdejší věřící mají skutečně pěkné místo pro bohoslužby. Bohužel se ovšem vevnitř nesmělo fotit, tak mi to budete muset pouze věřit. Snad se vám aspoň budou líbit fotografie z okolí katedrály.
Odpoledne jsme začali obědem v restauraci, kde jsme si objednali rybí polévku a nějaké maso s hranolkami. Ryby se tu snažím jíst trochu víc, protože čerstvé ryby z moře my „suchozemští středoevropani“ moc často nemáme. Během tohoto pozdního oběda se k nám přidala Kosťova kamarádka Nataša a doprovázela nás pak na další památku – Panorama. Panorama leží na nejvyšším místě Sevastopolu, které bylo svědkem několika krvavých bitev. Bohužel, když jsme tam došli, panorama už bylo zavřené a tak jsme se na něj podívat nemohli. Šli jsme si tedy alespoň prohlédnout děla, která zde ve střílnách stále ještě stojí jako vzpomínka na boje při obraně Sevastopolu v letech 1854-1855.
Nataša se zná s Kosťou přes internet. Seznámili se na nějakém chatu, a protože on rád fotografuje a ona je naopak ráda fotografována, tak to dali dohromady a občas spolu udělají nějaké fotky. (Nebojte se, žádné nemravnosti – tedy aspoň co jsem viděl ;-) Nejdřív jsem si myslel, že si Nataša dělá srandu, když říkala, že přišla kvůli focení, ale pak jsem to pochopil. Kosťa chtěl, abych mu půjčil svůj foťák a pak začal Natašu různě aranžovat, a říkat kde má stát, kam se má dívat, jak se má usmívat atd. a začal fotit. Trochu mě to zaskočilo, protože se mi zdálo, že si Kosťa hraje na něco, čím není, ale je pravda, že některé fotky se mu docela povedly. No posuďte sami.
Nataša nás pak ještě zavedla do baru „Ringo Star“, kde jsme poseděli a popíjeli kafe a potom pivo. O restauracích vám zde musím prozradit jednu věc, na kterou opravdu nejsme zvyklí. Restaurace tu často nemají svůj záchod, takže musíte chodit někam ven, a tam za záchod ještě zaplatit. A když už záchod v restauraci je (jako třeba v baru „Ringo Star“), tak je společný pro dámy i pány. Čili pro dámy nic moc. Ale kafe zde měli, řekl bych, na evropské úrovni a pivo také.
Během pití kafe Kosťa začal vypadat trochu unaveně a pivo už vůbec nedopil. Myslel jsem si, že je prostě jenom unaven z celodenního chození, a že se dá brzy dohromady. Chtěl jsem s ním ještě večer popít trochu Becherovky, kterou jsem mu chtěl dát za to, že mě vzal do Sevastopolu a dělal mi tam průvodce. Nicméně na to nedošlo protože se mu během cesty do vesnice, kde jsme měli přespat, udělalo dosti nevolno.
Nejprve jsme lodí přejeli na druhou stranu sevastopolského zálivu a tam čekali na maršutku. Kosťa se mezitím začal trochu motat a pak mi řekl, ať s ním jdu. Viděl jsem, že mu není dobře, a tak jsem se na nic neptal a šel. Došli jsme opodál a tam se mu už vážně udělalo špatně a vyzvracel se. Nevěděl jsem, co mám dělat, a protože to vypadalo, že to přežije, nedělal jsem nic, jen jsem stál a čekal až se mu udělá lépe. Pak jsme se vrátili na stanoviště taxi a nasedli na maršutku, která nás odvezla do nedaleké vesnice jménem „Ljubimovka“. Když jsme vystoupili byla už naprostá tma a ve vesnici nesvítilo moc světel. Kosťa mě vedl někam do tmy a já nevěděl, jestli se tam jde pouze vyzvracet, nebo jestli je to opravdu cesta k našemu ubytování. Sice nezvracel, ale cestu najít nemohl. Vrátili jsme se a řekl, že půjdeme jinudy. Cestou jsme se zastavili v nějakém krámu a Kosťa z něj musel ještě jednou vyběhnout. Ale pak už jsme konečně byli před barákem, kde jsme měli spát.
Kosťa ještě během dne obvolával několik známých, kde bychom mohli přespat a uspěl až skoro na poslední pokus. Byla to přízemní budova velmi prostě zařízená. Přivítala nás tam silnější asi padesátiletá žena a rovnou nám ukázala, kde budeme spát. Byla to malá místnost s oknem a palandou. Pani nám přinesla deky a ptala se, jestli nechceme čaj. Kosťa odmítl a řekl, že máme vše, co potřebujeme. Šel mi ukázat, kde je WC. Bylo na dvorku a cestou se muselo projít kolem přivázaného psa, který na řetězu doslova visel a štěkal jak o život. Na dvoře bylo bláto a WC nebylo WC ale kadibudka, kde bych se opravdu neopovážil posadit. Co mě tam ale nadchlo, byl toaletní papír. Místo roličky se tam trhaly listy z nějakých knih. Chtěl jsem vědět, jaké knihy mají tu čest, ale nebylo vidět na obálky a bál jsem se těch knih dotknout, jak byly špinavé. Na dvorku jsme se umyli a šli spát – na Becherovku nedošlo.
V noci musel Kosťa ještě jednou vyběhnout, ale ráno už mu bylo naštěstí dobře. Asi se něčím přiotrávil, těžko říci čím, protože mně nic nebylo. V noci mi byla trochu zima, přeci jen dvě tenké deky nejsou v zimě dost. Nicméně jsem do rána přežil a docela jsem se i vyspal.Ráno jsem s údivem koukal na lustr a jeho připojení do elektrické sítě. Toto skutečně životu nebezpečné zařízení bylo ještě dále propojeno se zásuvkou pouze jedním vodičem a tak jsem se v domě raději nedotýkal žádných kovových věcí. Původně jsem si myslel, že tam ona paní a její rodina bydlí, ale ukázalo se, že je to pouze jejich chalupa a že ve skutečnosti bydlí v Simferopolu. Tak jsem se uklidnil - u nás přeci na chalupách taky máme kadibudky (i když s ruličkou), ne? A kdo z nás má za humny moře? Nikdo! Jenže tady ho měli, tak jsem se na něj musel jít podívat. Potom už jsme vyrazili zpátky do Sevastopolu.
Vrátili jsme se opět nahoru na panorama, abychom viděli obranu Sevastopolu „na vlastní oči“. Panorama bylo moc pěkně udělané a nikdy jsem tak velké panorama neviděl. Na obrovské ploše a kolem dokola velké kruhové místnosti byl namalován obraz bitvy o Sevastopol v roce 1855, kdy se Rusové bránily útoku anglo-francouzsko-turecké spojenecké armády. Průvodkyně nám povídala o panoramatu i o historii, kterou zobrazuje, ale protože to bylo pochopitelně v ruštině, tak z toho vím tak 50%. No tak jsem to aspoň trochu nafotil, abych z toho něco měl. Nějací Turci to prý nedávno taky nafotili a teď se chystají někde v Turecku otevřít stejné panorama. Takže vidíte, co všechno se dá okopírovat.
Zašli jsme ještě do místního akvária, kde byla poměrně nudná výstava mořských živočichů a mohli jsme si ji klidně odpustit. Potom jsme se šli naobědvat do restaurace, kde vařila další Kosťova „internetová známá“. Ta, na rozdíl od Nataši nebyla vůbec hezká. Vařila ale docela dobře a přinesla nám výborné víno. Nechali jsme tam na zdejší poměry spoustu peněz (asi 65 hřiven, což je asi 330 Kč), a pokračovali za posledním cílem naší cesty.¨
Tím byla návštěva ještě jedné Kosťovy známé, která bohužel těsně před našim příjezdem onemocněla a byla v nemocnici. Jak už jsem psal, nemocnice zde svým nevábným vzhledem až trochu nahánějí strach a tahle nebyla výjimkou. Našli jsme to snadno, neboť jsme si za oknem přízemní budovy infekčního oddělení všimli nápisu „FireCat“, což bylo poznávací znamení a také internetová přezdívka té mladé dámy, která se zde léčila. Ačkoliv na infekčním, sama „infekční“ nebyla a vchod do pokoje měla přímo ze dvora. Na infekční oddělení vůbec nesměla. Pokoj byl zeleně vymalován, ale zdi byly různě oprýskané a postele staré a rezavé. Jen jedna z nich byla s matrací a to tam, kde ležela ona nemocná.
Když jsme ovšem přišli, tak v posteli nebyla a hned si oblékla kabát, že se jde s námi projít a zakouřit si. Tak jsem si říkal, co to má asi za nemoc, když může kouřit a procházet se v zimě po venku. Chvíli jsme se prošli, něco jsme jí koupili a pak už jsme se vydali na cestu zpátky do Simferopolu.Cestou jsme konečně načali Becherovku a při jejím popíjení probírali nejrůznější témata o věcech stejných i rozdílných u nás a tady na Krymu. Doma jsem byl po osmé hodině a v jedenáct jsem padl únavou. Ti, co mě znají, vědí, že to bylo brzo.

pozn.: V době publikování tohoto příspěvku nebylo možné nahrát fotografie na server, proto vám odkaz na fotografie ze Sevastopolu pošlu později.