Posledně jsem vám slíbil nějaké čtení o Wilmingtonu a o takzvaném „Memorial Day“. Můj slovník tento den označuje jako „Den obětí války“, já bych ho volně přeložil jako „Den vzpomínání“. Američané jej slaví vždy poslední pondělí v květnu a připomínají si tak padlé ve všech možných válkách. Tento den se koná mnoho oficiálních slavností a čestných obřadů. V televizi veteráni vzpomínají na to, co prožili ve válce a rodiny padlých zas na to, co prožily doma. Noviny otiskují fotografie padlých ve válkách, které Amerika v současnosti vede (čili v Iráku a Afghánistánu). Pro většinu lidí je to ale hlavně den volna, který prodlužuje víkend, a tak se většina lidí na tento víkend vydává na cesty.
Ani já jsem nechtěl zůstat doma, protože Michael odjel za svojí maminkou do Washingtonu, DC a já bych tak zůstal v Raleigh sám, což se mi o tomto prodlouženém víkendu opravdu nechtělo. A tak jsem si na poslední chvíli vymyslel, že bych mohl jet do Wilmingtonu, což je město ležící na pobřeží Severní Karolíny, vzdálené od Raleigh asi 2-3 hodiny autem. Věděl jsem totiž, že se tam koná nějaký hudební festival a koncert jedné poměrně známé kapely. Také jsem věděl, že tam jede dost mých známých – Jonathon s ženou a dětmi, Ariel (což je Michaelova přítelkyně) a také jeden kolega z práce Jerry.
Původně jsem myslel, že tam vyrazím s Jonathonem, ale když jsem zjistil, že tam jede s celou rodinou, tak jsem pochopil, že by to asi nebylo ono. A tak jsem zavolal JRovi (což je můj kámoš už od mé první návštěvy v USA), jestli nemá nějaký nápad co bychom mohli podniknout. Dohodli jsme se, že nejlepší bude vyrazit do Wilmingtonu na pláž pod stan. A to jsme také udělali, i když jsme měli velké štěstí, protože jsme našli jedno jediné a poslední místo v kempu Carolina Beach vzdáleném asi 15 mil jižně od Wilmingtonu. Jak se dočtete dál, nebylo to naposledy, kdy nám štěstí přálo.
Vyrazili jsme v sobotu po obědě a to mým vozem. Byla to první delší cesta, kterou jsem v něm podnikl, a tak jsem byl zvědav, jak to zvládne. Cesta tam proběhla bez problémů a kolem páté hodiny jsme už byli ubytováni v kempu. U pobřeží, neboli „na pláži“, jak se zde říká, se obvykle nejezdí s klimatizací, ale otevřou se všechna okna, sundají se střechy a užívá se čerstvý přímořský vzduch. To jsme také udělali, pustili MP3 přehrávač na plné pecky a vyrazili do města na koncert. Cestou nás ale trochu vylekala taková malá nehoda, to když se moje dočasná poznávací značka, kterou jsem měl přilepenou na zadním skle, někam vznesla a odletěla. Udělali jsme tři kola kolem místa, kde jsme si mysleli, že ji najdeme, než si JR všiml, že pouze spadla pod sedadla. Měli jsme radost, ale pro jistotu jsme ji uklidili do přihrádky spolujezdce.
Ten večer jsme se docela dobře pobavili. Koncert oné skupiny skutečně za 15 dolarů nestál, ale aspoň jsme se tam na chvíli potkali s Jonathonem. My s JRem jsme z koncertu odešli dříve, protože nás onen „jižanský rock“ (což je takové tvrdší country) tak trochu nudil. Já jsem ten večer nemohl pít alkohol kvůli řízení, ale i tak jsem si dal asi dvě lehká piva. Zde totiž nemají „nulu“, ale 0,8 promile, a tak jsem pivo prokládal Coca-Colami, aby mi nic nehrozilo. Po koncertu jsme vyrazili do jednoho místního baru, kde v patře a na střeše hrála hudba. Kroutilo se tam tolik lidí, že se tam nedalo téměř nikam protlačit, hlavně ne k baru. Bylo tam ale spousta pěkných „tanečnic“ a vůbec tam byla taková správná plážová atmosféra, jestli víte, co tím myslím. Bohužel tato party měla trochu předčasný konec, protože tam někdo spustil požární alarm, takže nás všechny asi v půl druhé evakuovali na ulici, aby požárníci prověřili, že opravdu nehoří. Protože zde všechny bary zavírají ve 2, pochopili jsme, že pokračovat už nemá cenu a vrátili jsme se zpět do kempu.
Celý druhý den jsme chtěli strávit na pláži. Protože jsem se chtěl vidět s Ariel, vyrazili jsme na Wrightsville Beach, což je pláž přímo u Wilmingtonu, kde Ariel měla být spolu s nějakými kamarády. Zaparkovali jsme, naházeli „čtvrťáky“ do parkovacích hodin a vyrazili na pláž. Po dvou hodinách jsme si chtěli dát oběd, ale udělali jsme zásadní chybu – pustili jsme naše parkovací místo. Po obědě se už žádné volné místo nedalo najít, i když jsme kolem kroužili asi hodinu. Bohužel jsme se tedy museli vrátit na pláž blízko našeho kempu – na Kure Beach (není to náhodou podle jména "Kuře" ?).
Cestou na Kure Beach jsme ovšem zažili opravdu „pěkné“ dobrodružství. Asi v půlce cesty se za mnou rozblikal maják policie a bylo nám hned jasné, co je důvod – neměli jsme poznávací značku. Zde zákon ukládá vystavit značku tak, aby byla zezadu viditelná (může být tedy i za oknem). Ta naše ovšem byla viditelná jen ze sedadla spolujezdce a to ještě blbě. A tak jsme trochu znervózněli a po tom, co po mě pan policista chtěl ještě nějakou registraci, či co, kterou jsem neměl, jsme znervózněli ještě víc. Nicméně jsme pánovi policistovi ukázali naší značku a já spustil výmluvu, že jsme ji schovali asi před minutou, aby nám neuletěla. Policista mi pak ukázal, abych si vystoupil a šel se mnou dozadu. Tam mi ukázal místo, kde má být značka namontována a řekl, že si mám zajet do nejbližšího supermarketu koupit rámeček a šrouby, protože tak ušetřím 165 dolarů za pokutu. Poděkoval jsem a raději jsem se rychle vypařil, aby si to náhodou nerozmyslel. Takže jsme místo na pláž jeli nakupovat kryt na značku a šrouby. Bylo to ovšem štěstí, protože, jak řekl JR, prošlo mi to jen díky tomu, že jsem tady cizinec.
Na pláž jsme se tak dostali asi až ve 4 hodiny, kdy už slunce tolik nepálilo. Dalo se ale ještě pořád koupat a tak jsem si to pěkně užil, i když si někteří místní stěžovali, že je voda příliš studená. S Ariel jsme se po telefonu domluvili, že když se nám nepodařilo sejít se přes den, tak že bychom se mohli sejít večer. A tak jsme se s JRem po koupání oholili, umyli a vyrazili na „rande“. Vyrazili jsme o trochu dřív, ale bohužel jsme daleko nedojeli – hned asi míli od kempu jsme píchli. A tak jsme si pěkně zacvičili s heverem. Kolo nešlo nějak sundat z nápravy a navíc se ještě během operace úplně setmělo, takže jsme jej měnili v podstatě poslepu. Nicméně jsme to poměrně rychle zvládli (přeci jen jsem to nedělal poprvé), až na to, že i rezerva nebyla zrovna plná a tak jsme jeli téměř krokem k nejbližší pumpě – a hádejte co? Vzduch tam samozřejmě neměli, takže jsme museli ještě dál. Pak jsme se jeli zpět umýt k pumpě abychom mohli konečně vyrazit na večírek.
Když jsme tam dorazili, zábava byla již v plném proudu. Seznámil jsem Ariel s JRem a všichni jsme se přesunuli do baru. Tam jsem si „otevřel“ účet, což se udělá tak, že prostě dáte platební kartu servírce a ta vám ji schová na baru do chvíle, než budete chtít zaplatit. JR nepil, protože řídil, ale my s Ariel jsme si navzájem kupovali panáky takže jsme ve 2 už byli v docela dobré náladě. Cestou zpátky do kempu nás ještě jednou „cvičně“ zastavila policie – prý proč máme otevřený kufr. Tak jsem ho zavřel a jeli jsme dál. Navíc se nám ještě podařilo „odpravit“ jeden reproduktor příliš hlasitou hudbou – to mě tedy moc nepotěšilo.
V pondělí na „Memorial Day“ se počasí zkazilo a začalo pršet. Na pláž tudíž nemělo cenu jít a tak jsme se zabalili a vyrazili vyřešit problém s píchlou pneumatikou. Bohužel se ukázalo, že jsme na oné pneumatice jeli asi moc dlouho, takže byla neopravitelná a musel jsem koupit celou novou pneumatiku. Naštěstí ale měli i ojetou, takže jsem „kaufnul“ tu. Když jsem platil, všiml jsem si ovšem jedné o něco vážnější věci – neměl jsem v peněžence svojí kreditku. Ihned jsem si vzpomněl, kde jsem ji nechal – v baru, kde jsem ji nechal jako zástavu a ve 2 jsem si ji jaksi zapomněl vyzvednout. Naštěstí jsme ještě pořád byli ve Wilmingtonu a tak jsme opět vyrazili na pláž. Tam nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení, celý bar byl totiž zavřen, židle vzhůru nohama a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystali brzy otevřít. A tak jsme zašli na oběd, nakoupili benzín a čekali. Během čekání se objevil ještě jeden kluk, který měl úplně stejný problém (prý se to tady stává často). Naštěstí to netrvalo dlouho a objevila se jedna ze servírek, která mi kartu vydala. A tak jsme se mohli konečně vydat na cestu zpět do Raleigh.
Cestou zpět se už nic výjimečného nestalo, takže jsme v pohodě dorazili domů. To bylo jedině dobře, protože jsme si dobrodružství užili více, než dost. Mám tak po jediném víkendu na autě nové kolo, nový kryt značky a odpravený reprák. Navíc vím, že policisté zde nadržují ukecaným cizincům a nemají páru o tom, že mezinárodní řidičák má platnost pouze jeden rok a že tudíž ten můj z roku 2002 už není platný. Taky mám spálená záda a nárty u nohou, ale hlavně spoustu zážitků na které bude opět radost vzpomínat. Ovšem pokud bych si mohl něco přát, tak bych chtěl příští cestovatelské dobrodružství o něco klidnější. Že bych už stárnul, či co? ;-)
Mějte se fajně a těšte se na další dobrodružství!
