Florida 2005 – Miami Beach

Takže mi to opět trvalo o něco déle, než jsem si původně myslel, ale už je to konečně tady - další pokračování našeho výletu na Floridu. Kdeže jsem to posledně skončil? Á, už to vidím...
V úterý 6. září jsme se probudili do mlhavého rána. Já jsem se probral v autě po téměř probdělé noci, protože jsem s těma dvěma (rozuměj Alešem a JRem) ve stanu nevydržel. Noc to byla mizerná - moje auto není zrovna na spaní příliš pohodlné, takže jsem se tam nějak nemohl srovnat. Když už jsem konečně usnul, tak mi začalo pršet na hlavu, a tak jsem okénka zavřel, ale potom se zas nedalo dýchat. Navíc jsem ještě někde nastydl, a chytil nějakou chřipku či co, takže jistě chápete, že noc to byla úžasná.
Nedalo se ale nic dělat, museli jsme sbalit stan a vyrazit. Ještě před další několikasetkilometrovou cestou jsme si za denního světla prohlédli pevnost Svatého Marka a obchůdky na ulici St George. Dali jsme si něco malého k snídani, nakoupili suvenýry a pak už jsme opět „práskli do koní“ a uháněli dál na jih. Tentokrát nás čekala cesta přes 500 km dlouhá do Miami, a protože mně nebylo dobře, přenechal jsem řízení Alešovi s JRem.
Miami je velké město na jihovýchodním pobřeží Floridy. Známé je hlavně díky svému nočnímu životu a plážemi v Miami Beach. Miami a Miami Beach jsou (i na americké poměry) dosti nová města – byla podstavena až během 20. století, plná mrakodrapů a se stovkami ulic. Zatímco Miami jsme pouze projeli, Miami Beach jsme prozkoumali trochu zevrubněji, neboť jsme se ubytovali v hostelu přímo v South Beach (na deváté ulici).
Co že je na Miami Beach tak slavného? Přes den jsou to bezpochyby dlouhé písečné pláže, azurově zbarvená voda a vlny perfektní pro serfování. Navíc je tu teplo i v zimě, takže tu sezóna začíná právě až na podzim. Přestože bylo neskutečné vedro, byl jsem rád, že jsme tam během sezóny nebyli. Nedovedu si představit, jak to na pláži vypadá, když se na ní vyrojí všichni ti turisti ubytovaní v oněch sto a více patrových mrakodrapech, které tu slouží jako hotely.
Večer a v noci se na pláži otevře nepřeberné množství restaurací a barů, kde si můžete dopřát mořské potvory všeho druhu a živou muziku nejrůznějších žánrů. Musíte však na to všechno mít, a pokud nejste VIP nebo VBP (Very Beautiful Person), tak se vám zde nikdo moc nevěnuje (což je další věc, kterou je Miami Beach známá).
Mě onen večer nebylo nic moc (jak už jsem psal), tak jsem si před večeří trochu „schrupnul“, zatímco kluci se šli projít po pláži. Na večeři jsme pak společně vyrazili do kubánské restaurace, kde nás obsluhovali praví Kubánci (ještěže J.R. umí španělsky). Po večeři jsme šli prozkoumat bary s živou muzikou a musím říci, že atmosféra tam byla opravdu žhavá. Jenom nevím, jestli to bylo vedrem, mojí zvýšenou teplotou nebo těmi tanečnicemi, co se kroutili na barovém stole a nabízeli všem přihlížejícím svoje více či méně ladná těla.
Já to zabalil brzy a šel se vyspat do hostelu. V hostelu byl internet a tak jsem vám ještě v rychlosti poslal tento pozdrav, jen jsem nevěděl, že to není zadarmo. A tak mě těch 10 min na internetu stálo $2 (to jen abyste věděli, jak drahej ten příspěvek byl ;-).
Další den (tj. ve středu ráno) jsme po snídani vyrazili na malou procházku historickou „art deco“ čtvrtí na jihu Miami Beach a skončili na pláži, kde jsem navzdory svému stavu (furt mi nebylo zrovna nejlíp) skočil do moře, neboť hezčí vodu a pláž jsem tu ještě neviděl. Byly docela velké vlny, a tak se na fotkách můžete podívat na poslední okamžiky před tím, než mi jedna vlna sebrala moje skvělé sluneční brýle. Snad je vyloví někdo na Kubě.



Po koupání jsme se vrátili pro auto a pokračovali dál v cestě na Jih, tentokrát na Key West. O tom ale zase až někdy příště.

Mějte se fajně!

Marek

Florida 2005 – Savannah a St Augustine

V pátek 2. září se na letiště Raleigh-Durham přiřítilo nejprve zelené fáro značky GEO a hned poté letadlo společnosti Delta Airlines z Bostonu. V tom fešném a rychlém voze jsem se přiřítil já, v onom letadle Aleš, můj kamarád už od školky. Začal tak náš společný výlet po jihu Spojených Států s cílem „Key West“, neboli nejjižnější cíp USA.
Aleš byl vlastně první osobou, která mě sem přiletěla navštívit. Bylo docela příjemné si zase s někým popovídat hezky česky. A protože se mi to tak často nestává, tak jsem si to pěkně užíval a prokládal věty spoustou nadbytečných slov, která nepatří zrovna do slovníku spisovné češtiny (jak mě Aleš upozornil). Museli jsme si ale tu češtinu trochu užít, protože hned v sobotu ráno jsme vyráželi na cestu a to společně s J.R.em, kterého jistě znáte z mých předchozích vyprávění a jak jistě víte, J.R. je Američan, takže česky nemluví. A protože my s Alešem anglicky jakž takž mluvíme, tak jsme se J.R.ovi přizpůsobili a přepnuli do angličtiny. Byla to docela legrace, zvlášť když jsme se s Alešem bavili mezi sebou. Nicméně to J.R. ocenil a nám to zas takovej problém nedělalo.
V sobotu jsme měli na plánu cestu do města Savannah, které se nachází ve státě Georgia. Mně se ráno podařilo zaspat, a to díky chytrému budíku, který o víkendu nezvoní, jak jsem jaksi zjistil, až když mě Aleš probudil. Podařilo se nám ale vyrazit asi jen s půlhodinovým zpožděním, což zas nebylo tak hrozný. Přesto jsme si nemohli dovolit moc otálet, protože nás čekala sedmihodinová štreka dlouhá 550 km. Cestou jsme nabrali J.R.a a pak už jsme vyrazili směrem na jihozápad.
Jak asi víte, tak týden před naší cestou zasáhl hurikán Katrina oblast mexického zálivu a zdecimoval tam vše, co tam bylo. Mimo jiné také přístavy, které přijímají tankery s ropou a několik závodů na její zpracování. A tak se ceny (nejen) v USA vyšplhali do rekordních výšin. A přesně v onen čas jsme mi měli naplánován náš „roadtrip“ (neboli cestování autem). Opravdu jsme si nemohli vybrat lepší čas, a tak naším jediným štěstím bylo, že má moje auto nízkou spotřebu (na zdejší poměry) a také, že jsme cenu benzínu dělili třemi.
Vůbec bylo skvělé, že s námi J.R. vyrazil. Ve třech lidech se většina problémů řeší mnohem snadněji. Tři řidiči ujedou mnohem dál, tři děravé hlavy zapomenou mnohem míň, a také ponorková nemoc se dostaví mnohem později. A tak jsme vytvořili takový malý Čecho-Americký tým, který během celé cesty fungoval naprosto bezvadně. J.R. nám také zařídil ubytování na první dvě noci a to právě v Savannah u svého kamaráda Paula.
Cestou do Savannah jsme přejeli celou Jižní Karolínu a zastavili jsme jen jednou, abychom nabrali benzín za rekordních $3.30/gallon (pro představu, když jsem přiletěl, tak cena byla 2.10/gallon, což je nárůst o 60%). Kluci té zastávky využili k tomu, aby nakoupili broskve, kterými je Jižní Karolína proslulá. Pak už jsme jen přejeli hranici a byli jsme v Georgii.
Hranici státu zde poznáte jen podle cedulí u silnice, které vás nejprve vítají, a hned nato vás upozorní na rozdíly v silničním zákoně oproti státu, ze kterého jedete. Obvykle se toho ale moc nezmění, takže prostě jedete dál. Pár kilometrů za hranicí se také většinou nachází „visitor center“, jakési středisko kde se můžete dozvědět různé více či méně užitečné informace. A tak to tam můžete pěkně zvizitýrovat, požádat o automapu, dojít si na WC a pak odpočatí vyrazit dál.
Do Savannah jsme dorazili asi v 5 odpoledne a ihned jsme se ubytovali u Paula doma. Paul je J.R.ův kamarád, se kterým J.R. půl roku cestoval po Jižní Americe. Paul nám nabídl, že u něj můžeme zůstat hned 2 noci, což se nám hodilo, protože byl zrovna „Labor day weekend“ (víkend před americkým svátkem práce) a o tomto víkendu se nedá sehnat ubytování téměř nikde. To proto, že všichni Američané vyráží užít si poslední prodloužený víkend a ukončí tak svojí letní sezónu.
Proto jsme byli rádi, že nás Paul u sebe nechal přespat, a ještě navíc se ujal role našeho průvodce, takže jsme si spolu s ním prohlédli město a udělali pár fotek, jak se můžete přesvědčit v následujícím fotoalbu.



Večer jsme si na „River Street“ užili trochu zábavy a druhý den ráno (až jsme se probudili, čili tak kolem poledne) jsme vyrazili na pláž. Na pláži jsme se Alešem pokoušeli zjistit, co je na tom surfování tak těžkého a myslím, že jsme na to přišli - skoro všechno. A tak jsme se alespoň snažili „chytit vlnu“ a trochu se po ní svézt a myslím, že se mi to jednou, či dvakrát podařilo. Oba jsme ale pochopili, že to není zrovna jednoduchý sport a tak jsme raději prkna přenechali zkušenějším kolegům.
Na pláži jsme se také seznámili se třemi slečnami, které pak s námi zašli na pozdní oběd. Jedna z nich – Susannah – byla obzvlášť atraktivní, takže jsme se nebránili její společnosti strávili s ní a jejími kamarádkami postupně celý zbytek odpoledne, večer a nakonec i pozdní večer. Odpoledne jsme navštívili tamější zajímavosti - maják a pevnost „Pulaski“. Večer jsme se opět sešli na River Street a jak si můžete všimnout na fotkách, večer jsme zakončili ve vaně s vířivkou (kterou má Paul v domě). Pochopitelně jsem nemohl fotit, dokud jsem byl ve vodě, ale podařilo se udělat aspoň pár snímků na závěr ;-)
Další den jsme se s obtížemi vykopali z pelechů kolem desáté a vyrazili jsme do dalšího cíle naší cesty – do města St Augustine (Svatý Augustýn). Toto město (ležící na severovýchodním pobřeží státu Florida) je nejstarším městem ve Spojených Státech, neboť bylo založeno již v roce 1565. Město bylo založeno Španěly, ale během své existence mnohokrát vystřídalo majitele a zažilo mnoho bojů, čehož důkazem je stará pevnost Svatého Marka. Ta byla postavena ze zvláštního materiálu, tzv. coquiny, což je forma zdiva obsahující rozdrcené mušle a další mořské živočichy. Když tuto směs skořápek necháte na slunci pěkně vyschnout, tak vám vznikne tvrdý materiál a už můžete stavět.



My jsme se ubytovali v kempu na přilehlém ostrově Anastasia (kde se mimochodem ona coquina těžila) a hned jsme se zašli vykoupat do moře. Moře bylo dost divoké a hodně slané a navíc se zatáhlo a nevypadalo to vůbec pěkně, tak jsme jen nakrmili racky a vyrazili zpět. Večer jsme si zašli na večeři do řecké restaurace a poté jsme si dopřáli hodinovou strašidelnou procházku po městě s průvodcem, tedy s průvodkyní. Paní průvodkyně nám pak pěkně povídala o historii a jakoby na okraj jsme se o každém domě dozvěděli, kdo a jak v něm zemřel a kde zrovna jeho duch straší. Byla to legrace (aspoň pro mě) a bylo by to úplně bez chyby, kdyby se nezatáhlo a nezačalo pršet zrovna při pozorování duchů na hradbách pevnosti, kde se nebylo kam schovat. Mně se ten déšť vůbec nelíbil, i když to byla jen taková přeháňka, a to proto, že jsem cítil, že už na mě něco leze. Nicméně pršet hned přestalo, a tak jsme naší duchařskou procházku dokončili a šli spát, protože jsme byli pěkně unaveni. Bohužel jsme se moc nevyspali, protože v onom vedru a vlhku se v noci nedalo spát. Nicméně se dá říci, že jsme alespoň na chvíli zamhouřili oči.
No a o tom, kam jsme jeli a co jsme viděli další den vám napíšu zase příště (nebojte, tentokrát to nebude za dlouho). Musím jen připravit fotky a nahrát je na web, takže mi dejte pár dní a pak se sem zas koukněte. Snad se vám to bude líbit, a kdyby ne, tak využijte komentářů a dejte mi vědět. Zatím se mějte fajně a užívejte života.

Marek

Nová adresa

Po třech měsících jsem se na přelomu srpna a září opět přestěhoval do domu mého kolegy Michaela, takže kdybyste mi opět někdo chtěl poslat "čumkartu" nebo balík se salámem, tak tak můžete učinit na následující adresu:

(pozn. adresu jsem odstranil z duvodu ochrany osobnich udaju. Marek)

Toto je adresa v tzv. standardním formátu, takže když to napíšete přesně takhle, tak to dojde super rychle (jinak to ale dojde dříve nebo později i tak, takže je to jedno).
Pokud byste chtěli vidět na mapě, kde že to vlastně je, tak se podívejte na Google Maps. Pokud by vás naopak zajímalo, jak že ten dům vypadá, tak se podívejte na fotky, které jsem pořídil, když jsem se u Michaela ubytoval po svém příjezdu. Rozdíl oproti jaru je ten, že tu teď Michael téměř vůbec není, protože bydlí u své drahé Ariel. A tak mám aspoň tento "malej" domeček sám pro sebe. Bohužel to není ale úplně blízko do práce, jak se můžete přesvědčit na další mapě, takže při současných cenách benzínu (3USD/gallon) mě ono cestování vyjde poměrně draho. Pořád je to ale pro mě nejlevnější způsob bydlení, který se tu dá sehnat, takže si nestěžuju.

Nakonec vám posílám ještě jednu žábu, která se mi usadila na okně a pozorovala mě, když jsem se stěhoval. Asi chtěla vědet, kdo že to je ten novej soused.

V následujících dnech se vám pokusím poslat nějaké čtení a fotky z cesty na Floridu, tak se těšte a občas se sem koukněte. Slibuji, že bude na co.

Zatím ahoj!

Marek

Pozdrav z Miami

Jak mozna nekteri vite, tento tyden cestuji, takze jsem vas chtel alespon jednou z one cesty pozdravit. Vhodna prilezitost nastala v Miami South Beach, kam jsme dneska dorazili. Zitra se chystame na Key West, coz je nejjiznejsi cip Spojenych Statu. Teste se na fotky a vypraveni, ktere vam poslu, jakmile se vratime zpatky (coz bude pristi tyden). Zatim se tedy mejte a brzy na videnou a na prectenou.

M.