Krym - Jak se zde pije

Část VII – 11. září

Mně spánek ve svetru stejně nepomohl a chytil jsem tu nějakou chřipku či co. Takže místo toho, abych teď seděl v práci a pracoval, tak ležím v posteli a píšu tenhle deník. Je tomu tak už třetí den, co jsem „lazar“, a že by mi bylo zrovna skvěle, to se říci nedá. Doufám, že se to už brzo zlepší, snědl jsem už asi tunu nejrůznějších prášků a stále žádná změna. No tak vám můžu aspoň napsat několik zajímavostí a odvyprávět nějaké další zážitky.
V sobotu jsme s Ivanem vyrazili do jednoho podniku, kde jsme se chystali trochu pobavit. Byla s námi i Ivanova přítelkyně Íra (Irína) a ještě jeden Ivanův kámoš Alexej. Alexej chodil na noc hlídat kanceláře firmy Phenix Solutions, takže jsme se už znali. Jak jsem se od Ivana dozvěděl, Alexej byl mistr Ukrajiny v boxu a hlídáním v noci si přivydělával. Když večer přišel do kanceláře, tak jeho podání ruky jaksi mluvilo za vše. Tak pevný stisk nikdo v kanceláři neměl a o bezpečí počítačů v kanceláři nebylo pochyb.
Takže tato ve čtyřech jsme přišli do velmi slušně vypadajícího podzemního baru s designem inspirovaným motivy z řecké mytologie. Měli jsme rezervován stůl, takže jsme měli kde sedět. Jak se ukázalo, není zde zvykem poplatek za rezervaci zákazníkovi po příchodu vracet. Objednali jsme si nějaké pití a mezitím se rozhlíželi kolem. Stoly byly odděleny od baru a parketu několika silnými sloupy. Na parketu už tancovalo pár lidí ale bylo dost brzo, takže tam ještě moc živo nebylo. Zvuk aparatury se zdál být velice dobrý, s hudbou už to bylo trochu horší. My jsme se zatím díky objednaným nápojům příjemně rozveselili. Ivan se věnoval Iríně a já se pokoušel konverzovat rusky s Alexejem. Díky hluku a mým nevalným znalostem jsem ale nerozuměl vůbec ničemu. To ale nevadilo, bavili jsme se i tak dobře.
Po nějaké době a několika vypitých sklenkách mi Ivan řekl, že v tomto baru míchaj jednu specialitu, která se jmenuje „11. září“ a že ji musím určitě vyzkoušet. Řekl, že on s Alexejem si daj taky, takže se nemám ničeho bát. Zvedli jsme se od stolu a šli na bar, protože tuhle „specialitu“ v přepočtu za míchal barman pouze na baru. Když jsem tam seděl všiml jsem si, že za barmanem stojí láhev Becherovky a tak jsem ji hned Ivanovi ukazoval, že ji pak musíme taky vyzkoušet. Barman nám ale otočením láhve dnem vzhůru ukázal, že Becherovka není a nebude. No nic, díval jsem aspoň, jak se připravuje náš drink. Barman před každého z nás postavil dvě sklenice – jednu s těžkým dnem, jako pro whisky a druhou klasickou „dvoudecku“ na víno. Do sklenice s těžkým dnem barman nalil asi do poloviny Sprite (či co to bylo) a do druhé absint. Poté sklenici s absintem položil na druhou sklenici tak, že kulatá baňka s absintem ležela na sklenici se Spritem a nožka sklenice s absintem trčela dozadu směrem k barmanovi. V tu chvíli vzal barman zapalovač, zapálil absint a za trčící nožky sklenicemi otáčel.
A pak už to přišlo. Barman vylil absint do sklenice se Spritem a my jsme do sebe kopli na ex celý její obsah. Barman při našem „exování“ troubil na trubku, či co, asi aby všichni věděli, s kým se mají rozloučit. Druhá sklenice ležela na stole dnem vzhůru a barman do ní dal brčko. Když jsme dopili obsah sklenice, barman nám ukázal, že z ní máme brčkem vdechovat teplý „vzduch“. Nevím, jestli za to mohl ten absint, ale já jsem chvíli nemohl chvíli dýchat vůbec.
Po chvíli to jsem to ale „rozdejchal“, a pak už zbývalo jenom zaplatit v přepočtu asi 100Kč, což je na zdejší poměry docela hodně. Smáli jsme se a šli si opět sednout ke stolu, netuše, že nás „to nejlepší“ teprve čeká. Pochopitelně, když něco vypijete na ex, následky se nedostaví okamžitě, ale s jistým zpožděním. Bohužel to nedošlo ani Ivanovi s Alexejem a za chvíli si šli dát ještě jedno „11. září“. Já tentokrát odmítl a šel jsem se lehce kroutit na teď už zaplněné pódium.
Když jsem ale potom potkal Ivana, bylo to na WC (to je zde jak jsem již psal ve většině případů společné). Ivan visel na umyvadle a sotva stál. Bylo jasné, že když to nejvíc potřeboval, tak byly všechny 3 kabinky obsazené. Vrátil jsem se na parket. Měl jsem taky pěkně upito, ale vůbec mi to nedocházelo. Ještě, že jsem si nedal to druhé 11.září, říkal jsem si. Ve skutečnosti jsem byl ale také „mimo provoz“ a vůbec mi to nemyslelo. Irína pro mě přišla na parket s tím, že se jede domu, protože je Ivan úplně namol. Tak jsem šel, zdálo se mi to trochu brzy, ale ve skutečnosti byl nejvyšší čas. V šatně jsem nemohl najít kupón od mojí bundy. Problém byl v tom, že to vůbec nebyl kupón, ale takové dřevěné kolečko. To bych si asi do peněženky nedal. Snažili se mi to vysvětlit, ale protože jenom Ivan mluvil anglicky a ten zrovna nemohl mluvit vůbec, tak to chvíli trvalo. Pak už jsme vítězoslavně vylezli na ulici a jali se stopnout taxi. Ještě, že s námi byla Íra. Ta jediná byla schopná taxi sehnat (ne, že by jich kolem nás dost nejezdilo). Ivan seděl na stupínku před vchodem a spal. Alexej ho podpíral, a když přijelo taxi, odnesl ho a položil na zadní sedadlo. Alexej s námi taxíkem nejel. Když Irína s Ivanem vystupovali, naštěstí se Ivan trochu probral, takže to nějak zvládli. Já potom taky. Až ráno jsem zjistil, jak moc jsem byl opilej. Zjistil jsem, že jsem si zapomněl u Iríny v kabelce svoje mobily. No ještě, že tam byly, protože tam byly jistě ve větším bezpečí, nežli u mě v kapse.
Mě zas tak špatně nebylo, vyspal jsem se z toho a měl jsem takovou lehčí iontovou disbalanci, ale nic výjimečného. Zato Ivan zcela jistě zažil v onu sobotu večer své vlastní „11. září“. A jak jsem se dozvěděl později, Alexej měl „11. září“ celou neděli. Prostě o tragických událostech by se nemělo žertovat a ani by se neměly oslavovat. Pámbíček to vidí a každého hříšníka po zásluze potrestá.