Lyžování v Sugar Mountain aneb jak je ten svět malý

Při mém pobytu v Praze jsem se od rodičů dozvěděl, že v Raleigh také shodou okolností bydlí jeden náš vzdálený příbuzný. Jmenuje se Radovan (Radek) a náš příbuzenský vztah se dá poměrně jednoduše vysvětlit – můj a jeho strejda jsou bratři. Přesný popis by byl trochu komplikovanější, ale vyplývá z něj, že pokrevně příbuzní nejsme. Nicméně je docela náhoda, že jsme se sešli oba ve stejném americkém městě, když je takových měst po Americe nejméně několik desítek. Říkáte si, že to není náhoda a že byste stejným způsobem našli příbuzného všude? No... možná!
Moji rodiče byli zrovna během vánoc v kontaktu s Radkovým strejdou, a tak zprostředkovali výměnu našich emailových adres. Po mém návratu do USA na začátku ledna jsme si hned napsali, zavolali si a domluvili jsme se, že by nebylo špatné, kdybychom třeba společně vyrazili na hory.
A tak jsme se ráno v neděli 15. ledna sešli na parkovišti u dálnice číslo 40 a seznámili se, neboť jsme se viděli poprvé v životě. Radek emigroval do Spojených Států ještě za komunismu v pozdních 80. letech. Pár let žil všude možně (v New Yorku, v Kalifornii) až nakonec skončil v Raleigh v Severní Karolíně. Teď si tu spokojeně žije s ženou Klárou a vychovávají jedna a půl roční dceru Michaelu.
Během naší několikahodinové cesty do hor jsme měli možnost probrat všechno možné a tak jsme se docela dobře seznámili. Radek si vydělává na živobytí vytvářením odhadů vodních izolací nejrůznějších staveb. Zrovna po cestě do hor se potřeboval zastavit ve městě Greensboro, aby obhlédl jednu budovu, na které bude brzy pracovat. A tak jsme se tam na chvilku zastavili, budovu obešli, vyfotili a zapsali pár poznámek. Když jsme se ale odtamtud vraceli na dálnici, tak Radek omylem odbočil doprava na červenou, což se tady normálně smí, jenom zrovna ne na oné křižovatce. A pochopitelně že v neděli ráno nebyl na silnici nikdo jiný než naše auto a policajti, takže po padesáti metrech už za námi zablikal maják a bylo jasné, že se pokutě nevyhneme. Pravda byla, že to byl malý přestupek a tak pokuta byla jen $10, jenže zde se pokuty neplatí přímo na místě, ale až u soudu, takže k tomu ještě připočtěte $110 za soudní výlohy a máte celkovou částku za chvilku nepozornosti. Takže nám ten výlet zrovna vesele nezačal.
Nicméně jsme si tím nenechali zkazit náladu, a protože bylo krásně slunečno, tak jsme užívali cestu po dálnici a také po silnici Blue Ridge Parkway, která se vine po hřebenech Appalačských hor. Cestou jsme se ještě zastavili na Radkovým pozemku, kde se chystá postavit nějakou chatu. Požádal mě, abych mu tam udělal panorama krajiny, a tak se můžete podívat, jaký tam budou mít výhled z okna.

Po obědě jsem si za $20 pronajmul kompletní lyžařskou výbavu a za $45 koupil permici na odpolední a večerní lyžování (to jen abyste měli představu, kolik se tu platí za vlek). Když jsem si v půjčovně zkoušel přeskáče, tak se najednou nade mnou ozvalo: „To snad není možný!“
Pamatujete si ještě na Zuzanu (Susannah) z Atlanty? Tak ta se vydala do hor Severní Karolíny si trochu zalyžovat a z několika různých areálů a v davu asi milionu lidí, kteří se ten den vydali na lyže, narazila právě na mě. Tomu říkám ale pěkná náhoda! (Jistě víte, jak to v jejím případě myslím ;-) Trochu jsme pokecali, ale bohužel nebyl na pokec čas, protože jsme pospíchali na sjezdovku. A tak jsme se viděli asi jen 5 minut. Ani mě nenapadlo, že bychom se mohli vyfotit a tak jsem toho pak litoval. Pokusil jsem se ji ještě zavolat, ale už jsme se nesešli.

Hory Severní Karolíny jsou tak trochu podobné naším Krkonoším. Nejenom rázem krajiny, ale také stavem sjezdovek a dlouhými frontami na vlek. A tak jsme místo jezdění stáli ve frontě nebo seděli na vleku. Tajně jsme doufali, že se to po konci odpoledního lyžování změní. Ale protože měli druhý den školáci volno, tak se i večer za umělého osvětlení po sjezdovce povalovali snowboarďáci a nezkušení lyžaři, kteří se nám neustále pletli pod nohama během našeho superobřího slalomu. Já jsem tedy brousil kopec s vypůjčenýma karvingama a Radek svištěl dolů nadzvukovou rychlostí na svých bigfootkách.
Jednou jsem na něj dole u vleku čekal neobvykle dlouho, a když konečně přijel, tak mi řekl, že mu během jízdy dolu někdo nečekaně vjel do cesty a on už nestihl uhnout. Kromě toho, že si přitom narazil palec, se to navíc stalo hned před zraky jednoho záchranáře, který Radkovi vynadal, že jel moc rychle a vzal mu permanentku. Chvíli jsme zvažovali, co dělat, ale protože bylo ještě brzo, tak se Radek trochu převlékl a koupil novou permici za dalších $20. Zbylé dvě hodiny už jsme už dolyžovali bez problémů.
Říkáte si, že to tedy nebyl moc podařený výlet? No, já musím říci, že jsem si to i tak docela užil. Moje lyže byly v perfektním stavu a měly ostré hrany, takže i na zledovatělém sněhu pěkně zatáčely, počasí bylo fajn a i když tam bylo hafo lidí, tak jsem pěkně zalyžoval. Nebýt těch nepříjemností co se staly Radkovi, tak by to bylo super. Mrzelo mě jen, že jsem se nevyfotil s tou Zuzanou ;-) No tak zase někdy příště...
Mějte se!
M.

Fotografie z cest

Dnes vám posílám pouze odkazy na dvě fotogalerie s obrázky z letu do Prahy a ze zpátečního letu do USA. V první galerii naleznete například fotky Toronta ze vzduchu, v druhé pak (kromě leteckých fotek) také pár fotek z letiště v Praze a z Times Square v New Yorku. No koukněte na to sami...

M.

O návštěvě ČR a dobrodružné cestě zpátky

Jak že se mi tedy líbilo v ČR a jak jsem si užil svůj krátký pobyt doma? Tuhle otázku mi položil kamarád Jakub těsně před odjezdem a já jsem se nad ní musel trochu více zamyslet. Pochopil jsem, že ačkoliv jsem tu cestu nazýval „dovolenou“, nejednalo se o klasickou dovolenou ve stylu „cesta za turistickými atrakcemi“, ale spíš šlo o návrat do domoviny a návštěvu těch, kteří jsou mému srdci nejbližší. Doufám, že se mi během té návštěvy podařilo podělit vás všechny spravedlivě o trochu své přítomnosti a že jste si mě dost užili, nebo aspoň trochu. Pro mě bylo setkání s vámi tím hlavním důvodem, proč jsem přijel a rozhodně jsem byl rád, že jsem to udělal. Doufám, že i vy jste mě po nějaké té době rádi viděli a že pro vás setkání se mnou bylo takovým malým zpestřením vánočních svátků.
O mých pocitech z ČR a o srovnání se životem v USA vám napíšu až někdy příště, dnes vám chci hlavně povědět o mé cestě zpátky. Před odletem jsem tak nestíhal, že jsem vám ani nestačil napsat itinerář oné cesty. A tak rychlá rekapitulace, jaký byl plán (vše v pondělí 2. ledna):

1) DL 8750: Praha – Brusel (odlet 06:45, přílet 08:15)
2) DL 141: Brusel – New York (JFK) (odlet 11:10, přílet 13:30)
3) DL 5573: New York (JFK) – Raleigh (odlet 18:45, přílet 08:40)

Začátek cesty probíhal naprosto bez problémů: Na letiště jsme přijeli včas (bylo to ale hodně brzo ráno, a tak jsem měl za sebou pouze 3 hodiny spánku). Odbavení v Ruzyni, let do Bruselu i všechny bezpečnostní kontroly proběhly hladce. Dokonce se mi během letu do New Yorku podařilo trochu se prospat, což se mi obvykle nedaří. A tak jsem v dobré náladě opět vstoupil na území Spojených Států, propašoval tam salámy a alkohol a rozhodl se, že vyrazím do města (rozuměj na Manhattan). Přišlo mi to jako lepší nápad, než čumákovat 5 hodin na letišti. Je to samozřejmě vždy o něco riskantnější opustit letiště, ale pro cestovatele mých zkušeností by to neměl být problém.
A taky že nebyl. Měřil jsem si, jak dlouho mi potrvá cesta tam, abych se stihl včas vrátit. Nejprve mě letištní vláček bez řidiče - AirTran – odvezl na stanici metra a pak už „jen“ 40 minut metrem a byl jsem na Manhattanu. Cestou jsem málem usnul a tak moje první zastávka byla na „Americano Grande“, můj oblíbený půllitr kafe od Starbucks. Během toho se venku bohužel rozpršelo a tak jsem se raději v oné kavárně na Broadwayi zakecal s nějakými dalšími turisty a užil si to kafe v teple. Pak jsem se přeci jen vydal na trochu té turistiky a zaskočil jsem na Times Square, kde jsem se nechal vyfotit, abyste mi to všechno věřili.
Pak už jsem se musel vydat na cestu zpátky na letiště. Nejel jsem zrovna brzy, a tak když jsem ještě vystoupil omylem o zastávku dříve, tak mi to zrovna moc jistoty nepřidalo. Další metro přijelo až za čtvrt hodiny a to už jsem chtěl být na letišti. Pozdní příchody jsou ale moje specialita a můj žaludek a nervy jsou na takové situace zvyklé, takže jsem zas tak nervózní nebyl. Navíc jsem přesně věděl, ve kterém z devíti terminálů mám být a jak se tam dostat (vždyť jsem tam chvíli před tím byl), a tak jsem v rekordním čase prošel bezpečnostní kontrolou a už jsem byl připraven na odlet.
Já jsem sice připraven byl, nicméně ne tak naše letadlo. Když jsem přišel, tak už na monitorech svítilo 45 minut zpoždění. Tak jsem si říkal, že jsem zase jednou utíkal zbytečně. Začali nás „naloďovat“ na let do Raleigh asi o hodinu později, než byl náš původně plánovaný odlet. Když jsem vstoupil do letadla, viděl jsem jednoho kluka, jak se snažil svůj objemný batoh strčit do viditelně menšího zavazadlového prostoru až se najednou ozvalo „křup!“ a kryt se prostě utrhl v jednom z pantů. Toho si pochopitelně všimla letuška a tak začali řešit, jestli s tím můžeme vzlétnout nebo ne a zavolali na to nějakého letadlomechanika. Než se ten stačil dostavit s nářadím, jeden z pilotů nám všem oznámil, že kvůli celodennímu zpoždění na letištích a kvůli zdržení s krytem vypršela jeho povolená pracovní doba a že tudíž letět nemůžeme. A tak nás opět všechny z letadla vyhodili, že to prý budou nějak řešit.
Chvíli jsem pozoroval, co se bude dít, ale protože nám nic neoznámili, tak jsem se v klidu posadil. Nakonec já jsem na tom zas tak špatně nebyl, protože mi o tolik nešlo. Hůř na tom byli ti, kteří měli v Raleigh přestup, nebo rodiny s dětmi, které už byly pěkně unavené. A tak jsem počkal, až je vyřídí a mezitím jsem seznámil s jedním klukem přibližně mého věku. Společně s ním jsem pak začal řešit nastalou situaci. Brzy jsme se dozvěděli, že už žádné další letadlo do Raleigh ten den nepoletí a že nejbližší volný let je až druhý den odpoledne. Zavolal jsem tedy Michaelovi, aby mě druhý den v práci nečekali. Nakonec jsme od „skvělé“ letecké společnosti Delta dostali letenky na další den a vouchery na jednu noc v hotelu + na večeři a snídani (v hodnotě $7, což bylo směšně málo).
Nicméně jsme mohli být rádi, protože jsme aspoň ubytování dostali zdarma. Já jsem tou dobou už byl na nohou rovných 24 hodin, takže jsem se na ten hotel doslova těšil. S oním klukem Keithem jsme ještě zašli na večeři a pivo, a pak už jsem konečně zalehl. Díky tomu, že náš let byl až odpoledne jsem se docela dobře vyspal, lépe, než kdybych šel do práce. Tím ale výhody skončily. Po snídani (kolem oběda) jsme se museli přesunout na letiště La Guardia (asi 20 minut daleko), protože náš náhradní let odlétal odtamtud. Keith zaplatil taxi s tím, že mu to firma proplatí (mimochodem, jeho firma je ta samá firma, pro kterou dělal J.R.).
Na letišti La Guardia jsme opět prošli všemi kontrolami a čekali na náš plánovaný odlet v 15:30. Když pak ohlásili zpoždění, tak jsem si začal říkat, že strávím v New Yorku asi ještě jednu noc, ale naštěstí se konečně v 19:00 naše letadlo vzneslo a odvezlo nás domů, do Raleigh. Tam mě ještě na závěr čekalo poslední nemilé překvapení – můj velký kufr byl podél celé jedné strany roztržený. Naštěstí z něj ale nic nevypadlo, takže jsem jen nahlásil poškození a uvidíme, jestli z nich něco za to vyrazím.
Takže to bylo nečekané dobrodružství, které prodloužilo moji cestu do ČR o celý jeden den. Trochu mi to celé připomnělo film „Terminál“, ve kterém se kdosi ptá Toma Hankse: „Taky máte pocit, že na letišti bydlíte?“ Já už jsem ten pocit začínal mít.

Mějte se fajn a zase někdy napřečtenou.

Marek