Koncert Depeche Mode

Tento příspěvek je určen hlavně fandům Depeche Mode, takže pokud neznáte jména všech jejich alb z paměti, tak vám toho asi moc neřekne. Pokud ale patříte do kategorie fanoušků, kteří poznají každý song s prvních dvou tónů, pak je tenhle článeček právě pro vás.
Depeche Mode zde ve Spojených Státech nejsou tak známí, jako v Evropě, nicméně lidi vyrůstající v 80. létech o nich alespoň slyšeli. Ostatní si myslí, že se jedná o depresivní elektronickou hudbu odněkud z Německa. Nemá moc cenu vysvětlovat Američanům, kteří 80. léta prožívali v blahobytu a nudě, co hudba Depeche Mode znamená pro nás a proč nás tahle lehce melancholická hudba oslovuje mnohem víc, než jejich Guns'n'Roses, či co to tady tehdy letělo. Přesto se zdá, že pořád ještě mají i zde hodně fandů, protože 5. listopadu 2005 byla hala v Atlantském Gwinett Center téměř úplně plná.
Když jsem se dozvěděl, že DM budou mít koncertní turné po Spojených Státech, trvalo mi asi minutu, než jsem se rozhodl, jestli na koncert půjdu nebo ne. A během té minuty jsem zjišťoval, kde bude jejich nejbližší koncert k Raleigh. Atlanta není sice hned za humny ale dá se tam dojet za jedno odpoledne a na americké poměry je to docela blízko. Cena vstupenky k sezení byla 49 USD (nejlevnější), pak ještě „do kotle“ za 78 USD (pozor, tam se taky sedělo!). Pochopitelně jsem se spokojil s tou levnější, ale pódium jsem díky tomu viděl pouze z poměrně velké dálky.
Na pódiu byly tři velké syntezátory připomínající šedé nafukovací čluny a mezi dvěma z nich byly postaveny bicí. Úplně v levé části pódia visela velká stříbrná koule, ve které při různých skladbách barevně svítily nápisy SEX, PAIN, ANGEL a LOVE. Zadní stěnu pódia tvořilo 6 obrazovek pověšených nakřivo a klasicky se na nich střídala grafika a přímý přenos z kamer. Některé motivy na obrazovkách byly také klasické (například postava s ptačí hlavou při Walking in my Shoes, nebo „král“ během Enjoy the Silence). Příjemně mě překvapilo, že se ke konci koncertu spustila dolů nějaká světla pověšená na kruhových prstencích u stropu pódia. Dá se říci, že show to byla tentokrát o něco málo zajímavější než během Exciter Tour, ale na Devotional Tour show to nemělo.
A jaké že to teda hráli songy? Nedělal jsem si poznámky, ale překvapilo mě jejich množství, neboť to nebylo jen „všechno z Playing the Angel“, ale i spousta klasických skladeb. První skladba byla A Pain I'm Used To, ihned následovaná John the Revelator, která na koncertu s živými bicími a zpěvem zněla lépe než na albu. Opak by se dal říci o skladbě Precious, která na koncertu ztratila trochu svého elektronického šarmu 80. let. Pak si vzpomínám, že zahráli staré pecky Question of Time, Policy of Truth a později World in my Eyes, Enjoy the Silence, ale i Just Can't Get Enough a Everything Counts. Pořadí si pochopitelně nepamatuji, ale všechny tyto hitovky byly proloženy novými bombami, jako je Sinner in Me a Suffer Well. Pak také přišel na řadu Martin Gore, při jehož projevu jsem se opět posadil do křesla, neboť mě jeho zpěv a song Damaged People vůbec nenadchl, ale Home byl ucházející a Somebody byl docela dobrej návrat do minulosti.
Naštěstí se ale vrátil na pódium Dave a skladbami I Feel You a Behind the Wheel si opět získal zpátky publikum, no a pochopitelně během Personal Jesus si zařvali „Reach out and touch faith“ i ti, kteří o DM do té doby neměli ani páru. Koncert zakončila pecka Never Let Me Down Again a trochu zapomenutý, ale výborný song Goodnight Lovers, kdy Dave všechny v hale přesvědčil, že jsme vlastně „all soul sisters and all soul brothers“.
Koncert byl pro mě příjemným překvapením, protože jsem od něj moc nečekal. Pánové ale odvedli na pódiu slušnej výkon, aparatura měla impresivní zvuk a světla a produkce nerušila, spíš jen navozovala tu správnou atmosféru. Jedinou věcí, která mě během koncertu drásala, byla neskutečná hlasitost hudby a hluku vůbec v onom místě haly, kde jsme se nacházeli. Za to ale pánové z Depeche Mode nemohli, a tak vám nemůžu nic jiného než koncert z „Touring the Angel“ vřele doporučit. Vím, že je Pražský koncert už vyprodán, ale co takhle zaskočit do Němec nebo do Polska? No nechám to na vás, ale kdo ví kdy zase (a jestli ještě někdy) bude možné vidět DM naživo? Zvažte to...

-M.

P.S.: Na oficiálních stránkách DM se můžete podívat na fotky a také nějaká videa. Check it out...

Víkend v Atlantě

Takže jak už jsem se zmínil minule, o víkendu 5.-6. listopadu jsem vyrazil do Atlanty, hlavního města státu Georgia. Nadělil jsem si totiž k narozeninám lístek na koncert Depeche Mode, který se tam konal právě 5.11 a přemluvil J.R.a, aby tam se mnou vyrazil. A protože (jak si možná vzpomenete) máme v Atlantě kamarádky z našeho výletu na Floridu, tak jsme spojili příjemné s příjemným ;-) a vyrazili jsme tam na celý víkend.
Pochopitelně jsme vyrazili už v pátek, abychom toho stihli co nejvíc, a tak jsme opět zdrhli z práce už po obědě. 7mi hodinová cesta nepatří k těm nejkratším, ale díky kafi, rádiu a filozofickým rozhovorům se to dá docela dobře přežít. JR zavolal Susannah a zařídil nám nocleh zdarma, takže jsme se tam docela těšili. Cestou tentokrát žádné problémy s autem nebyly, a tak jsme kolem deváté dorazili do McDonough, jak se jmenuje ono malé městečko na jih od Atlanty, kde Susannah bydlí.
Susannah doma nebyla, ale řekla nám, kam schovala klíč a tak jsme se ubytovali a zabydleli i bez naší hostitelky. Ta se objevila hned za chvilku, a pak i její přítel. Chvíli jsme pokecali, popili nějaké pivko a pak, znaveni dlouhou cestou a pracovním týdnem, šli spát.
Sobotu jsme si s JRem vyhradili na Atlantské atrakce. Začali jsme návštěvou Cycloramatu, což je Atlantské panorama zobrazující bitvu o Atlantu (1864) během americké občanské války – neboli války jihu proti severu. Jedná se o největší olejovou malbu na světě, 13 m vysokou a 110 m dlouhou. Během „show“ se s vámi otáčí hlediště a vypravěč ukazuje na malbě co se během oné bitvy událo. Ve stejné budově je také malé muzeum občanské války. Nejzajímavějším tamějším exponátem je lokomotiva Texas, která se účastnila honu na lokomotivu General, kterou vojáci Unie ukradli a chtěli se s ní dostat na sever. Cestou jim však došlo palivo (rozuměj dřevo), a tak je jižani v Texasu dohonili. Že to s nima nedopadlo dobře vám asi nemusím vykládat.
Dál jsme se jeli podívat na atlantskou kapitolu (což je taková ta rádoby stará budova stojící v každém hlavním městě ;-) a na Underground. Atlantská kapitola má pozlacenou kopuli prý z téměř 2kg zlata. Atlantské podzemí (jak by se Underground dalo přeložit) byla kdysi dávno ulice, která díky přestavbám města zmizela pod úroveň země, a tak je tam dnes něco jako tržnice, prostě stánky, obchody a restaurace. Obloukem jsme se vyhnuli „atrakcím“ typu továrna na Coca-Colu a raději jsme vyrazili pryč z centra.
16 mil na východ od centra Atlanty se nachází další zajímavost – Stone Mountain.

Tato 250 metrů vysoká skála, je největším kusem granitu obnaženým na zemském povrchu. Skála je známá hlavně díky vytesanému obrazu znázorňujícímu jižanské generály na koních a pěknému výhledu na Atlantu. My jsme se nechali vyvézt lanovkou nahoru, abychom si vyfotili západ slunce, jenže poslední lanovka zpátky jela ještě před západem, a tak jsme moc pěkné fotky neudělali. No posuďte sami.
Po západu slunce jsme se převlékli do „černého“ a vyrazili na koncert. J.R. Depeche Mode moc nezná, ale měl asi tak měsíc na to, aby si naposlouchal poslední dvě alba, takže se nedá říci, že by to pro něj byla hudba úplně neznámá. Já osobně jsem si koncert opravdu užil, i když naše místa (k sezení) byla až na druhém konci haly. Po tom, co jsem viděl koncert DM v roce 2001 jsem si od toho moc nesliboval, ale „pánové v černém“ mě překvapili hlavně množstvím songů, které zahráli. Nebylo to tak jen vše z posledního alba, ale taky staré dobré pecky, které jsou, podle mého názoru stále tím nejlepším, co DM složili. Víc o koncertu napíšu v samostatném příspěvku snad poměrně brzy.
Po koncertu jsme si šli trochu zařádit do centra. Měli jsme docela problém zaparkovat, ale nakonec jsme něco našli a tak jsme se opět převlékli (z černého :-) a vyrazili trsat. Po dvou hodinách jsme toho měli dost a tak nás JR odvezl domů, neboť já jsem nebyl způsobilý k jízdě.
Druhý den jsme se trochu prospali a vyrazili rovnou na oběd do centra McDonough. Byla to pěkná díra, ale když už jsme tam byli, tak jsme se tam aspoň najedli. Před cestou zpátky jsme se ještě domluvili se Susannah, že společně zajdeme do centra CNN. CNN má totiž v Atlantě centrálu, i když hodně pořadů je vysíláno ze studií v New Yorku a Los Angeles. A tak jsme prošli zákulisím jedné z největších televizních stanic a dozvěděli se spoustu zajímavostí o tom, co obnáší dnešní zpravodajství a jaká práce se skrývá za oněmi jezdícími titulky a živými přenosy. Susannah se nechala vyfotit jako moderátorka, jen je škoda, že to nebylo ve studiu „Peříčko“ :-)
Pak jsme si ještě prošli kousek olympijského parku, který v Atlantě zůstal z olympijských her v roce 1996 a potom už jsme museli vyrazit na cestu zpátky. I tak jsme dorazili do Raleigh po půlnoci, ale to nebyl problém, protože jsme měli dobrý pocit z vydařeného víkendu. Škoda jen, že to na nějakou dobu byl výlet poslední. Příští destinací snad bude až Praha, ale to se ještě uvidí.
Dám vám vědět kdybych se ještě někam podíval ;-) Zatím se mějte...
-M.

Jak (ne)kupovat letenku

Před týdnem jsem vám slíbil, že napíšu něco o Atlantě a Depeche Mode, ale ještě předtím vám chci odvyprávět příběh o tom, jak jsem kupoval letenku a co jsem všechno kvůli ní musel podniknout.
Takže pro ty z vás, kteří to ještě nevíte, 23. prosince ráno přiletím do ČR oslavit Vánoce a Silvestra, prostě na dovolenou. Zpátky do USA odlétám 2. ledna, takže v Čechách strávím pěkných 10 dní.
První chybu, kterou jsem udělal, bylo, že jsem s koupí oné letenky trochu otálel. Říkal jsem si, že je času dost a nedošlo mi, že Vánoce jsou nejrušnějšími dny (alespoň na křesťanském nebi :-), a že 3 měsíce předem je v podstatě na poslední chvíli. Když už jsem se ke koupi odhodlal (na konci září), tak byl můj šéf zrovna na dovolené, takže jsem to musel posunout ještě o několik dní. Když se šéf konečně vrátil, a já se dovolil na vánoce zmizet, tak jsem nevěřil svým očím. Ačkoliv bylo pouze o týden později, letenky na internetu už byly o 30% dražší a ty nejlevnější mi doslova mizely před očima.
Zatímco jsem původně myslel, že seženu zpáteční letenku pod $700 (<17 000 Kč), tak jsem nakonec byl rád za letenku za téměř $900 (asi 22 000 Kč). A ve snaze ušetřit jsem udělal chybu č. 2: Místo letenky z USA přímo do Evropy, jsem si pořídil letenku přes Kanadu, což by nebyl problém, kdybychom do Kanady mohli cestovat bez víz. Bohužel jsme ale ještě pořád pro Kanaďany a Američany zemí 3. světa, a tak musíme mít vízum, i když tam pouze přestupujeme.
Když jsem onu letenku kupoval, tak jsem tušil, že bude obstarání víza trochu komplikované, nicméně jsem nevěděl jak moc a tak jsem to risknul. Poté jsem začal studovat, jak že si to vízum můžu v USA obstarat a zjistil jsem, že nejbližší kanadský konzulát, který vystavuje víza, je ve Washingtonu, D.C., což je z Raleigh asi 5 hodin daleko. Říkal jsem si, že bych si tam mohl takový malý výlet. Když jsem se dozvěděl, že tam dva moji kolegové jedou na veletrh, tak jsem se k nim s nadšením přidal s očekáváním, že si zařídím vízum, během toho, co oni budou na veletrhu.
Plán to byl pěkný, ale skutečnost byla o něco komplikovanější. Zaprvé se ukázalo, že veletrh není ve Washingtonu, ale v Baltimoru, což je z D.C. ještě asi hodinu jízdy na sever. Za druhé, kolegům stačilo jedno odpoledne, aby veletrh prozkoumali, a tak mohli jet hned zpátky domů, nicméně kvůli mému vízu zůstali ve Washingtonu přes noc. Zatřetí, a to bylo nejpodstatnější, vyřízení kanadského víza v D.C. trvalo déle, než jsem čekal. To jsem ale dopředu nevěděl, a tak jsem jim řekl, že budu do oběda hotov a aby na mě počkali.

 

A tak jsem se v pátek 14. října v 9 hodin ráno postavil do fronty na kanadské ambasádě, abych tam předal svůj pas, fotky a další dokumenty. Pracovníci ambasády pak volali jednoho po druhém - já přišel na řadu asi v 10:30. Myslel jsem si, že když žádám pouze o přestupní vízum, že to půjde rychle, když mi ale řekli: „přijďte si pro vízum ve tři hodiny odpoledne“, tak jsem myslel, že špatně slyším! Nemohl jsem ale s nimi diskutovat, a tak jsem odešel a začal řešit problém, který mi tím nastal - a to jak se dostat zpátky do Raleigh. Věděl jsem totiž, že už na mě kolegové déle čekat nebudou, takže jsem jim zavolal, ať jedou domů, že musím ve Washingtonu ještě pár hodin zůstat.
Do té doby bezstarostná návštěva hlavního města USA se pro mě v tu chvíli stala testem mých schopností improvizovat (neměl jsem totiž s sebou téměř nic, jen peněženku a doklady). Naštěstí už jsem ale podobných situací zažil mnoho, a tak jsem prostě začal jednat. Nejprve jsem se musel zorientovat, a tak jsem potřeboval zajít do knihkupectví kouknout na mapu. S radostí jsem zjistil, že se nacházím na místě, které znám ze své předchozí návštěvy Washingtonu D.C v roce 2002. Shodou okolností jsem tam knihkupectví hledal a tak jsem tentokrát šel najisto.
V knihkupectví jsem na mapě našel Greyhound Station (autobusové nádraží) a jak se tam dostat. Greyhound Station je ve Washingtonu asi 10 minut pěšky od Union Station, což je vlakové nádraží. Takže jsem nejprve zajel metrem na nádraží, abych zjistil, že se vlakem do Raleigh nedostanu (což mě vůbec nepřekvapilo, protože tu vlak jede pouze dvakrát za den). Nezbývalo mi tak nic jiného, než zjistit autobusy a naštěstí se tam jeden do Raleigh našel a shodou okolnosti ve 4:30, což bylo tak akorát.
A tak jsem si koupil jízdenku, zašel na oběd a ve 3 hodiny vyzvedl vízum. Ve čtvrt na pět se ukázalo, že autobus bude mít zpoždění, nejprve tak půl hodiny, ale nakonec jsme úspěšně odjeli až v 5:30. Měl jsem strach, že mi ujede návazný spoj z Richmonu ve Virginii (kde jsem musel přestupovat), ukázalo se ale, že ani ten se nechystal jet na čas a měl opět hodinu zpoždění. Cestou jsem se trochu pobavil s nějakými spolucestujícími slečnami a taky trochu prospal. Musel jsem ještě vyřešit jeden typicky americký problém. Jak se bez auta dostat domů z autobusového nádraží. Jediná šance je taxi nebo někdo známý, protože na MHD můžete zapomenout.
A tak jsem zavolal Michaelovi, který pro mě přijel a díky němu jsem byl o půlnoci doma jako na koni. Bylo to prostě další z oněch dobrodružství způsobených mojí vlastní blbostí. Kdybych si koupil letenku o něco málo dražší, tak jsem do Washingtonu vůbec nemusel a mohl jsem si ušetřit spoustu starostí. Nicméně bych vám ale pak neměl o čem psát a tak doufám, že jste se alespoň dobře pobavili! A nakonec to vlastně všechno dobře dopadlo, takže se snad na Vánoce uvidíme.
Do té doby se mějte fajn a brzy zase napřečtenou...
M.