Dva čundry v Karolínách

Zdravím vytrvalé čtenáře mého zápisníku. Bohužel nevím, kolik lidí ještě tyhle moje zápisky čte. Doufám, že aspoň někdo, protože se mi dlouho nikdo neozval. Možná je to tím, že je to moje vyprávění málo zajímavé, příliš dlouhé nebo krátké, nebo prostě nikdo nemá čas, aby se ozval.
Tyhle zápisníky (alias „blogy“) by ale měly být interaktivní, protože kdokoliv může pod každý příspěvek napsat nějaký svůj komentář. Něco jako „Máro, co to zase píšeš za bláboly!“ nebo „Super, tam bych se chtěl(a) taky podívat!“. Proto vás chci vyzvat, abyste mi napsali, co si o mých příspěvcích myslíte, to, jak vás baví či nebaví a co byste se v nich chtěli dozvědět. (Pokud nevíte, jak na to, tak klikněte na slově „KOMENTÁŘE“ pod příspěvkem a podívejte se, co jsem tam napsal.)
Pojďme ale konečně na ty čundry. Takže první víkend v říjnu J.R. naplánoval čundr do státního parku „Table Rock“ v Jižní Karolíně. Proč právě tam, ptáte se? No protože se tento park nachází přibližně na půli cesty mezi Raleigh a Atlantou. A v Atlantě, jak si možná ještě vzpomenete, bydlí ty holky, u kterých jsme přespali během naší cesty z Floridy. J.R.ův plán byl pozvat je na čundr spolu s klukama ze Savannah, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme vyrazili jen na pánskou jízdu.
Nebudu zacházet do příliš velkých detailů, ale chtěl bych zmínit alespoň naší cestu tam, která byla opět z rodu dobrodružných. Ačkoliv jsme v pátek „utekli“ z práce už po obědě, cesta se nám nečekaně prodloužila poté, co na nás jedno předjíždějící auto signalizovalo, že máme prázdný kolo. Naštěstí měl onen předjíždějící s sebou kompresor a pomohl nám tak dojet alespoň k nejbližší benzínce. Tam jsme se zeptali na autoservis, a když jsme tam dojeli, měli jsme už zase prázdnou pneumatiku.
V servisu nám nejprve nechtěli pomoci, prý že pneumatiky nedělaj, ale nakonec nám jeden z automechaniků přeci jen pomohl a to tak, že vytáhl z oné pneumatiky hřebík, díru zadělal nějakým tmelem a zase nám pneumatiku dopumpoval. Nicméně to nebyl konec našich starostí, protože když jsme se vrátili na dálnici, tak jsme se přes hluk z vibrací téměř neslyšeli a nebylo myslitelný, že bychom s tím mohli dojet dalších 400 mil. Proto jsem se rozhodl zastavit ještě jednou v nějakém servisu na pneumatiky, aby nám to spravili pořádně.
Měli jsme štěstí a v městečku Lexington jsme rychle našli servis, který jsme hledali. Bohužel mi ale jako opravu nabídli nové zadní pneumatiky, takže jsme tam zkejsli hodinu a mě to stálo asi $140 (= více než 3300 Kč). Co se dalo dělat, alespoň mám konečně všechny pneumatiky nové, takže teď „řežu zatáčky“ 2x rychleji ;-)

Počasí v sobotu bylo super a spolu s Paulem a Jayem (čti „džejem“) jsme vylezli až na vrchol oné hory „Table Rock“. Teda Jay měl s výstupem velké problémy a to díky své nadváze, ale nakonec se vyškrábal aspoň do 2/3 oné hory. Večer jsme měli táborák, ale protože jsme byli všichni utahaný jak koťata, tak jsme to brzy zalomili a šli spát. Celkově se nám ale víkend vydařil a užili jsme si spoustu legrace, jak se můžete přesvědčit na fotkách. Byla to prostě pánská jízda jak se patří.
Další čundr jsme s J.R. podnikli před týdnem (tj. 22.-23. října), tentokrát ale jen ve dvou. Cílem bylo podívat se do hor v období vrcholícího podzimu a tak jsme zvolili horu ze všech největší (alespoň v nejbližším okolí, čili v Severní Karolíně) – horu Mt. Mitchell (2037 m).

V sobotu bylo zataženo, ale v neděli se vyjasnilo a viditelnost nebyla špatná, jak se můžete opět přesvědčit na obrázcích. Vrchol podzimu jsme trochu prošvihli, takže stromy už ztrácely svojí barevnost, ale přesto byly některé pohledy z oněch hor opravdu úžasné. My jsme si aspoň trochu začundrovali, a kdyby J.R. nezapomněl sirky (v noci byla pěkná kosa), tak by to byl víkend úplně bez chyby.
No a to je pro dnešek ode mě vše. Nezapomeňte mi napsat nějakej ten komentář a asi tak za týden a něco se těšte na fotky z Atlanty, kam jedu na koncert a oslavit narozeniny. Tak zatím ahoj...
M.

Florida 2005 – Everglades, Atlanta a Coldplay

Takže, jak už jsem vám napsal posledně, ve čtvrtek 8. září jsme po obědě vyrazili na cestu zpátky z nejvzdálenějšího bodu naší cesty – z Key Westu – a začali se pomalu vracet domů. Nejprve jsme se vrátili oněch ostrůvků, které se nazývají Keys, na pevninu a vrátili se až na předměstí Miami. Tam jsme ovšem rapidně změnili kurs a po silnici č. 41 jsme se vydali na západ do krajiny bažin nazvané Everglades.
Původně jsme chtěli v Everglades strávit více času, ale bohužel jsme tam dojeli až v podvečer, takže jsme měli akorát pár minut na to, bychom udělali fotky západu slunce. Zajeli jsme kvůli nim do jednoho kempu, ve kterém ovšem nikdo nebyl. Chvíli nám to bylo divné, ale pak jsme pochopili – byla sezóna komárů. Ty nás okamžitě, jak jsme vystoupili z auta, začali neskutečně žrát, takže jsme to horko těžko vydrželi do západu a raději jsme hned jeli dál.

Cestou jsme se ještě jednou zastavili a to když jsme spatřili vodní kanál a v něm aligátory. Jeden tam tak trochu zlověstně koukal na lidi za dřevěnou ohradou a měřil si je, jestli by se dali slupnout. Asi by se dali ale naneštěstí (pro něj) tam byla ta ohrada, tak nám aspoň chvíli zapózoval a pak odplaval asi za svojí milou „aligátorkou“.
Potom jsme si zajeli do městečka Everglades City na večeři a posilněni jsme se opět vydali na cestu. Náš plán byl jet tak dlouho, dokud budeme schopní, abychom se dostali co nejdál. Náš cíl byl totiž dostat se v pátek večer do Atlanty, což je z Everglades přes 1000 km. A tak jsme jeli a jeli a střídali řidiče a jeli dál, až jsme v jednu v noci zakotvili v nějakém motelu u dálnice a přespali tam.
Dopoledne v 10 jsme už opět byli na cestě dál na sever. Když jsme pak přejeli floridskou hranici se státem Georgia, tak jsme zastavili ve „Visitor Center“ a sebrali tam pár brožur. V jedné z nich se nám zalíbil jakýsi park připomínající malou kopii Grand Canyonu a rozhodli jsme se ho navštívit i když to byla poměrně zajížďka. Ale shodli jsme se na tom, že bychom měli ještě vidět něco zajímavého, před tím, než se vrátíme do ruchu velkoměsta.

A tak náš palubní počítač Aleš přeplánoval naší trasu tak, abychom si zajeli asi jen 100 mil, a pak už jsme uhnuli z dálnice a skrze malé vesničky jsme se řítili do Providence Canyonu, jak se ten park jmenoval. Na fotkách se můžete přesvědčit, že to tam skutečně vypadá jako v malém Grand Canyonu.
My jsme aspoň měli dobrý pocit, že jsme ten den viděli něco zajímavého a né jen silnici. Pak už jsme ale definitivně nasadili kurs Atlanta a kromě krátké zastávky na večeři, jsme se už nikde nezastavovali.
Možná si ještě vzpomenete na ony slečny, co jsme je potkali na pláži v Savannah a co s námi skočily ve vaně s vířivkou. Tak tyhle slečny byly původem z Atlanty, a když jsme se s nimi loučili po oné horké koupeli, tak nám nabídly, že až dorazíme do Atlanty, takže u nich můžem přespat. Taková nabídka se pochopitelně neodmítá a tak, když jsme se blížili k Atlantě, tak s nimi JR navázal kontakt a ujistil se, že nabídka stále ještě platí.
Takže jsme se asi v 9 hodin večer objevili před barákem jedné z nich – Susanny, která si nás, zaprášené cestovatele z týdne na cestách, vzala k sobě domu.
Shodou okolností měla onen víkend narozeniny, takže jsme jí přivezli nějaké dárky z Key Westu, abychom nepřijeli úplně s prázdnou a potom, co jsme se dali trochu dohromady, jsme to vyrazili společně oslavit. Na pár fotkách můžete vidět, že jsme se bavili dobře, včetně Aleše, pro kterého to byl poslední večer před jeho odletem zpátky do Evropy.

Druhý den ráno (dopoledne) jsme museli dovézt Aleše na letiště, ale ještě předtím jsme si zajeli na snídani, což nebylo úplně nejchytřejší, protože jsme zapomněli sledovat čas a měli jsme pak dost co dělat, abychom na letiště dorazili včas. Nakonec jsme to ale zvládli na jedničku i když s menšíma nervama. Není totiž nic lepšího, než se cestou na letiště dostat do dopravní zácpy.
Každopádně Aleš byl na letišti a my jsme s JR nasadili kurs Raleigh, neboť nás čekala skoro 700 km dlouhá cesta a v 7 hodin večer už jsme měli být na koncertu skupiny Coldplay. No, v 7 jsme tam nebyli, ale asi v 8 a to jsme ještě vyzvedli jednu JRovu kámošku. O nic jsme nepřišli, Coldplay začali hrát až ve čtvrt na deset.
JR i já máme Coldplay docela v oblibě a známe komplet jejich 3 alba, takže jsme si ten koncert užili a odcházeli jsme opravdu spokojeni. Bohužel jsme tam nemohli fotit, ale pro vaši představu se můžete podívat na fotografie někoho jiného.
Musím říci, že ten koncert byl výborným završením našeho po všech stránkách skvělého výletu. Mě ten výlet snad jenom trochu pokazilo to moje nastuzení, ale vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě mohl existovat, tak to zas nebylo tak špatný. Jinak nám ale štěstí přálo, neboť jsme během jednoho týdne urazili víc než 2500 mil a přežili jsme to, dokonce bez jediného problému.
Tímto končím sérii vyprávění o naší cestě na Floridu. Nicméně se už teď můžete těšit na fotografie z čundru do Jižní Karolíny. O tom ale zase příště...
M.

Florida 2005 – Key West

Pokud si ještě vzpomenete, tak posledně jsem vyprávění skončil v Miami před cestou na Key West. Tam jsme vyrazili někdy po poledni, ale abych se přiznal, moc si z té cesty nepamatuji, neboť jsem ji skoro celou prospal. Vím jen, že nám trvalo přes hodinu, než jsme se dostali pryč z Miami, protože jsme jako naší trasu zvolili silnici US 1, která má asi tisíc křižovatek a z toho všechny světelné. Takže si jen vzpomínám, že jsem v polospánku slyšel J.R.a nadávat, že se tam snad nikdy nedohrabem.
Potom jsme se ovšem dostali až na nejjižnější cíp Floridy a „přeskočili“ jsme (po mostě) na nejbližší ostrov, neboli Key Largo. Keys (čti „kýs“) jsou ostrůvky položené na jih od Floridy a jsou snadno dosažitelné autem, neboť jsou propojeny sérií silničních mostů. Takže můžete právě po silnici US 1 „doskákat“ až na nejzápadnější (a zároveň nejjižnější) z nich – Key West („ký vest“).
Dříve na Key West vedla železnice, ale jeden z hurikánů v roce 1935 jaksi očesal všechny železniční mosty, takže na jejich základech poté postavili mosty silniční. Bohužel ani ty silniční mosty z konce třicátých let už v provozu nejsou, ale sem tam ještě můžete spatřit jejich zbytky z oněch současných betonových monster, které by měli většině hurikánů odolat.
Key West je oblíbenou turistickou destinací a nabízí nejrůznější druhy zábavy. Od potápění a snorklování, přes procházky a tůry, až po večerní zábavu v barech a restauracích. Na Key Westu najdete všechno „nejjižnější“ (alespoň pro Američany). Nejjižnější dům, nejjižnější cíp Spojených Států, nejjižnější poštu, nejjižnější restauraci, no prostě všechno. Taky zde žil spisovatel Ernest Hemingway, z jehož domu se stalo takové malé muzeum. Dodnes tam prý žijí potomci jeho slavných šestiprstých koček.
Kluci se ve čtvrtek ráno sebrali a vyrazili na výlet lodí snorklovat a potápět se. Já jsem s nimi jít nemohl, protože mi pořád ještě nebylo nejlíp, ale aspoň jsem si mohl přispat a udělat malou procházku s výstupem na „nejjižnější“ maják. V poledne jsem je pak vyzvedl a zašli jsme si na oběd do restaurace herečky Kelly McGillis, která hrála například v Top Gunu. Obsluha tam trochu vázla, takže jsme tam "zkejsli" přes hodinu, nicméně jídlo bylo ucházející.
Na Key Westu také žije početná komunita Čechů a Poláků. Kde se tam vzala to nevím, ale je to fakt, protože nám netrvalo dlouho a jednoho jsme tam potkali. Vyfotil nás u nultého kilometru silnice č. 1 a nevěřil, že jsme Češi, než mu to Aleš hezky česky vysvětlil.
Pokud jsem vás tedy dostatečně naladil, tak se koukněte na fotky:



Pak už jsme opět nasedli do našeho vozu a vyrazili zpět na pevninu. Příště vám popíšu, jak jsme fotili západ slunce a aligátory v Everglades, tak se těšte.
Pro dnešek toho mám dost (už je zas skoro jedna, hrůza!), tak ze zatím mějte a zase brzy na přečtenou...

M.