O návštěvě ČR a dobrodružné cestě zpátky

Jak že se mi tedy líbilo v ČR a jak jsem si užil svůj krátký pobyt doma? Tuhle otázku mi položil kamarád Jakub těsně před odjezdem a já jsem se nad ní musel trochu více zamyslet. Pochopil jsem, že ačkoliv jsem tu cestu nazýval „dovolenou“, nejednalo se o klasickou dovolenou ve stylu „cesta za turistickými atrakcemi“, ale spíš šlo o návrat do domoviny a návštěvu těch, kteří jsou mému srdci nejbližší. Doufám, že se mi během té návštěvy podařilo podělit vás všechny spravedlivě o trochu své přítomnosti a že jste si mě dost užili, nebo aspoň trochu. Pro mě bylo setkání s vámi tím hlavním důvodem, proč jsem přijel a rozhodně jsem byl rád, že jsem to udělal. Doufám, že i vy jste mě po nějaké té době rádi viděli a že pro vás setkání se mnou bylo takovým malým zpestřením vánočních svátků.
O mých pocitech z ČR a o srovnání se životem v USA vám napíšu až někdy příště, dnes vám chci hlavně povědět o mé cestě zpátky. Před odletem jsem tak nestíhal, že jsem vám ani nestačil napsat itinerář oné cesty. A tak rychlá rekapitulace, jaký byl plán (vše v pondělí 2. ledna):

1) DL 8750: Praha – Brusel (odlet 06:45, přílet 08:15)
2) DL 141: Brusel – New York (JFK) (odlet 11:10, přílet 13:30)
3) DL 5573: New York (JFK) – Raleigh (odlet 18:45, přílet 08:40)

Začátek cesty probíhal naprosto bez problémů: Na letiště jsme přijeli včas (bylo to ale hodně brzo ráno, a tak jsem měl za sebou pouze 3 hodiny spánku). Odbavení v Ruzyni, let do Bruselu i všechny bezpečnostní kontroly proběhly hladce. Dokonce se mi během letu do New Yorku podařilo trochu se prospat, což se mi obvykle nedaří. A tak jsem v dobré náladě opět vstoupil na území Spojených Států, propašoval tam salámy a alkohol a rozhodl se, že vyrazím do města (rozuměj na Manhattan). Přišlo mi to jako lepší nápad, než čumákovat 5 hodin na letišti. Je to samozřejmě vždy o něco riskantnější opustit letiště, ale pro cestovatele mých zkušeností by to neměl být problém.
A taky že nebyl. Měřil jsem si, jak dlouho mi potrvá cesta tam, abych se stihl včas vrátit. Nejprve mě letištní vláček bez řidiče - AirTran – odvezl na stanici metra a pak už „jen“ 40 minut metrem a byl jsem na Manhattanu. Cestou jsem málem usnul a tak moje první zastávka byla na „Americano Grande“, můj oblíbený půllitr kafe od Starbucks. Během toho se venku bohužel rozpršelo a tak jsem se raději v oné kavárně na Broadwayi zakecal s nějakými dalšími turisty a užil si to kafe v teple. Pak jsem se přeci jen vydal na trochu té turistiky a zaskočil jsem na Times Square, kde jsem se nechal vyfotit, abyste mi to všechno věřili.
Pak už jsem se musel vydat na cestu zpátky na letiště. Nejel jsem zrovna brzy, a tak když jsem ještě vystoupil omylem o zastávku dříve, tak mi to zrovna moc jistoty nepřidalo. Další metro přijelo až za čtvrt hodiny a to už jsem chtěl být na letišti. Pozdní příchody jsou ale moje specialita a můj žaludek a nervy jsou na takové situace zvyklé, takže jsem zas tak nervózní nebyl. Navíc jsem přesně věděl, ve kterém z devíti terminálů mám být a jak se tam dostat (vždyť jsem tam chvíli před tím byl), a tak jsem v rekordním čase prošel bezpečnostní kontrolou a už jsem byl připraven na odlet.
Já jsem sice připraven byl, nicméně ne tak naše letadlo. Když jsem přišel, tak už na monitorech svítilo 45 minut zpoždění. Tak jsem si říkal, že jsem zase jednou utíkal zbytečně. Začali nás „naloďovat“ na let do Raleigh asi o hodinu později, než byl náš původně plánovaný odlet. Když jsem vstoupil do letadla, viděl jsem jednoho kluka, jak se snažil svůj objemný batoh strčit do viditelně menšího zavazadlového prostoru až se najednou ozvalo „křup!“ a kryt se prostě utrhl v jednom z pantů. Toho si pochopitelně všimla letuška a tak začali řešit, jestli s tím můžeme vzlétnout nebo ne a zavolali na to nějakého letadlomechanika. Než se ten stačil dostavit s nářadím, jeden z pilotů nám všem oznámil, že kvůli celodennímu zpoždění na letištích a kvůli zdržení s krytem vypršela jeho povolená pracovní doba a že tudíž letět nemůžeme. A tak nás opět všechny z letadla vyhodili, že to prý budou nějak řešit.
Chvíli jsem pozoroval, co se bude dít, ale protože nám nic neoznámili, tak jsem se v klidu posadil. Nakonec já jsem na tom zas tak špatně nebyl, protože mi o tolik nešlo. Hůř na tom byli ti, kteří měli v Raleigh přestup, nebo rodiny s dětmi, které už byly pěkně unavené. A tak jsem počkal, až je vyřídí a mezitím jsem seznámil s jedním klukem přibližně mého věku. Společně s ním jsem pak začal řešit nastalou situaci. Brzy jsme se dozvěděli, že už žádné další letadlo do Raleigh ten den nepoletí a že nejbližší volný let je až druhý den odpoledne. Zavolal jsem tedy Michaelovi, aby mě druhý den v práci nečekali. Nakonec jsme od „skvělé“ letecké společnosti Delta dostali letenky na další den a vouchery na jednu noc v hotelu + na večeři a snídani (v hodnotě $7, což bylo směšně málo).
Nicméně jsme mohli být rádi, protože jsme aspoň ubytování dostali zdarma. Já jsem tou dobou už byl na nohou rovných 24 hodin, takže jsem se na ten hotel doslova těšil. S oním klukem Keithem jsme ještě zašli na večeři a pivo, a pak už jsem konečně zalehl. Díky tomu, že náš let byl až odpoledne jsem se docela dobře vyspal, lépe, než kdybych šel do práce. Tím ale výhody skončily. Po snídani (kolem oběda) jsme se museli přesunout na letiště La Guardia (asi 20 minut daleko), protože náš náhradní let odlétal odtamtud. Keith zaplatil taxi s tím, že mu to firma proplatí (mimochodem, jeho firma je ta samá firma, pro kterou dělal J.R.).
Na letišti La Guardia jsme opět prošli všemi kontrolami a čekali na náš plánovaný odlet v 15:30. Když pak ohlásili zpoždění, tak jsem si začal říkat, že strávím v New Yorku asi ještě jednu noc, ale naštěstí se konečně v 19:00 naše letadlo vzneslo a odvezlo nás domů, do Raleigh. Tam mě ještě na závěr čekalo poslední nemilé překvapení – můj velký kufr byl podél celé jedné strany roztržený. Naštěstí z něj ale nic nevypadlo, takže jsem jen nahlásil poškození a uvidíme, jestli z nich něco za to vyrazím.
Takže to bylo nečekané dobrodružství, které prodloužilo moji cestu do ČR o celý jeden den. Trochu mi to celé připomnělo film „Terminál“, ve kterém se kdosi ptá Toma Hankse: „Taky máte pocit, že na letišti bydlíte?“ Já už jsem ten pocit začínal mít.

Mějte se fajn a zase někdy napřečtenou.

Marek