Znovu na horách

Uběhl opět skoro měsíc od doby, co jsem napsal poslední příspěvek do tohoto zápisníku a vy se oprávněně můžete ptát, co že tady dělám, že už ani na psaní nemám čas. Odpověď je jednoduchá: Prostě tu jím, spím, pracuji a bavím se tak, jak bych se bavil v Čechách a jak se baví kdokoliv z vás. Čili nic zajímavého, o čem by stálo za to psát do cestovatelského zápisníku. Pochopitelně, že tu pořád poznávám něco nového, ale jsou to už jen detaily. Po práci chodím na nákupy a do posilovny, a o víkendu si obvykle zajdu na kulečník, do kina nebo na nějakou „párty“. (Slovo „chodím“ a „zajdu“ pochopitelně znamená „jezdím“ a „zajedu“, neboť pěšky bych se tu nikam nedostal.)
Tohle všechno bych pochopitelně mohl dělat i v Čechách, a tak jsem se minulý týden rozhodl, že si musím udělat nějaký výlet, abych opět poznal něco nového. A protože předpověď hlásila sněžení, tak jsem zavolal Bradovi (čti „bredovi“), jestli bych mohl přijet za ním do hor. Brad Wilson je mladší bratr mého dobrého kamaráda JRa, který se v prosinci loňského roku odstěhoval z Raleigh do Ekvádoru. Od té doby tu bohužel nemám „parťáka“ na podnikání nejrůznějších výletů, o kterých jste si zde mohli přečíst v loňském roce. Proto mi tentokrát nezbylo nic jiného, než vyrazit na výlet sám. Nicméně stačilo zavolat a Brad, který momentálně žije v Boone (čti: „bůn“), což je malé univerzitní město na západě Severní Karolíny, mě pozval do svého bytu, a já tak měl postaráno nejen o ubytování, ale i o zábavu.
Takže jsem v pátek 10.2. přímo z práce vyrazil po dálnici I40 na západ, abych do hor dorazil v nějakou rozumnou dobu. Během čtyřhodinové cesty jsem poslouchal mé oblíbené rádio NPR, což je rádio, které mě doprovází každý den na cestě z práce i do práce. Říkáte si, co může být na takovém rádiu tak zajímavého, že se o něm tady zmiňuji? Především je to kvalita programu, který tato stanice vysílá. Jedná se o směs zpráv z BBC a nejrůznějších pořadů a diskusí o politice, ekonomice a kultuře z celého světa. Díky tomu jsem každý den v obraze, co se děje nejen v Americe, a pokaždé se cestou autem dozvím něco nového a zajímavého. Možná si řeknete, že náš Radiožurnál je to samé, ale musím vás ujistit, že není. Za prvé NPR (National Public Radio) během dne nehraje žádnou muziku (která mě na Radiožurnálu stejně ve většině případů pouze otravuje). Prostě se věnují pouze oněm pořadům o všem možném. A za druhé, NPR je financováno přímo posluchači, takže ony pořady nejsou přerušovány žádnými reklamami. Lidi měsíčně platí pár dolarů, aby každý den mohli poslouchat svoje oblíbené rádio. Takže se vlastně jedná o rádio určité komunity lidí, kteří se chtějí dozvědět něco víc, než jim běžná americká média nabízí. Často se mi stane, že přijedu domů a zůstanu sedět v autě před barákem, jen abych si doposlechl pořad, který právě vysílají. No stane se vám to někdy při poslechu Radiožurnálu?
Druhou půlku cesty do hor mi zpříjemňoval poslech audio-knihy „1984“ od George Orwella z mého MP3 přehrávače. Audio-kniha (z angl. audiobook) je nahrávka knihy, kterou obvykle čte nějaký herec, či dobrý „vypravěč“, což oné nahrávce přidává na zajímavosti, hlavně během dialogů. Tímto způsobem tak můžete poslouchat a přitom řídit, nebo třeba žehlit a prát, prostě dělat něco jiného, co byste jinak při čtení dělat nemohli. 1984 jsem pochopitelně četl už na střední, ale nikdy v angličtině, tak jsem se do ní rád a rychle zaposlouchal. Překvapilo mě, jak hodně aktuální ta kniha pořád je (zde v USA možná ještě aktuálnější než u nás v ČR) a tak doporučuji všem, aby si ji opět přečetli nebo poslechli. Když nic jiného, tak je to opravdu výborná kniha.
Díky této „audio“ společnosti mi cesta do hor utekla docela rychle, takže jsem si už v 10 večer mohl dát s Bradem pivo. Ubytoval jsem se, snědl pizzu a vyrazil do baru „na jedno“. Během noci padal sníh, a tak jsme se ráno probudili do bíla. Zašli jsme si do restaurace na něco ke snídani, a pak už jsme vyrazili směrem na sjezdovku. Brad dokončil studia na univerzitě v prosinci loňského roku a teď si vydělává právě prací v lyžařském areálu Hawk's Nest, kam jsme vyrazili na odpolední lyžovačku. Tajně jsme doufali, že jako zaměstnanec by mohl Brad dostat permici zadarmo, ale místo toho mu řekli, že když přišel, tak že by mohl pomoci s návalem turistů, který tam ten den přijel. A tak Brad místo lyžování musel pracovat, zatímco jsem já postával s ostatními turisty ve frontě na vlek. Trochu jsem si zalyžoval, ale za moc to nestálo, protože jsem měl 190 cm dlouhé klasické lyže, které nechtěly zatáčet mezi boulemi, které na sjezdovce vyrobili lyžaři „umělci“ svojí kvalitní jízdou.
Na konci odpoledního lyžování se mi zdálo, že už jsem se najezdil dost na oněch modrých sjezdovkách pro začátečníky a rozhodl jsem se vyzkoušet černou. Vydal jsem se tedy ve směru šipky zobrazující „černý diamant“ s největší obtížností. S překvapením jsem zjistil, že jedu po nějaké cestě, po které už dlouho nikdo nejel (žádné čerstvé stopy), nicméně jsem pokračoval dál v naději, že brzy spatřím onu „černou“ sjezdovku. Místo toho se přede mnou náhle vynořily domy a také silnice, perfektně vyčištěná od sněhu. To byl ovšem problém, neboť na takovém povrchu lyže zas tak dobře nejedou (ještě, že byly z půjčovny). Musel jsem tedy zvážit, jestli se vydám zpátky do kopce (což se mi fakt nechtělo), nebo jestli se pokusím sjet k vleku ve sněhové závěji u kraje silnice. Rozhodl jsem se, že to zkusím po té krajnici. Byla to ale divoká jízda a brzo jsem to vzdal. Sundal jsem lyže a kousek jsem šel. Viděl jsem, že vleky začínají v údolí pode mnou, ale pořád ještě pěkně daleko. Když jsem několikrát upadl, jak mi přeskáče uklouzly na zledovatělé vozovce, tak mě to přestalo bavit a vyndal jsem mobil, že si přivolám „taxi“ - (rozumněj „Brada“). Mobil ovšem napsal něco jako „Nemám signál“ a potom „Přetížená síť“, a tak mi bylo jasné, že budu muset dojít pěšky až dolů. V tu chvíli se ale za mnou ozval zvuk auta a tak jsem nezaváhal ani sekundu a začal jsem stopovat. Naštěstí to byl velkej Jeep a měli uvnitř ještě jedno místo volné, takže mě nabral a svezl k vleku. Super! Byl jsem zase dole, ale mezitím odpolední lyžování skončilo, takže jsem i já dolyžoval.
Brad mezitím obsloužil asi deset tisíc turistů, kteří si půjčovali lyžařskou výstroj (včetně mě) a díky své odpolední šichtě si vydělal permanentku na noční lyžování. Čekali jsme, než na sjezdovkách upraví sníh a během toho jsme se zašli občerstvit do místního baru.

Večer jsme si pak výborně zalyžovali. Brad tedy jezdil na snowboardu, ale já jsem měl tentokrát 175 cm dlouhé „karvingy“, které zatáčely nádherně a navíc ze sjezdovky zmizely boule, takže to byla fakt paráda. Lyžovali jsme asi do 22:00, ale pak už sněžení a vítr byl příliš silný, takže jsme to vzdali a vrátili se do Bradova bytu. Cestou jsme se ještě stavili v jedné půjčovně lyží, kde jsem si opět zadarmo vypůjčil lyže na další den, neboť náš (tedy Bradův) plán byl jít lyžovat na kopec bez vleku.

A tak jsme se trochu vyspali (ne úplně dosyta), nasnídali (dosyta) a vyrazili na náš dobrodružný výlet. Dojeli jsme autem pod kopec, ale počasí bylo takové, že jsme ten kopec jenom tušili, neboť přes husté sněžení nebylo nic vidět. Připravili jsme se na naše „horolezení“, připevnili lyže a snowboard k batohům a už jsme si to šlapali do kopce. Musím říci, že jsem poprvé na vlastní kůži poznal, jak se cítí horolezci při výstupu na vysokou horu: Jdete pomalu sněhem, do kterého se vám propadají boty, takže máte pocit, jako když berete schody po dvou. Povrch hory je kluzký a rovnováhu držíte jen díky hůlkám zapíchnutým do sněhu. Mrznou vám prsty. Nohy vás bolí pod tíhou vaší bagáže a dlouhého výstupu. Buší vám srdce a zhluboka dýcháte. Vše co slyšíte je váš dech a vítr, který šlehá vaši kombinézu a vás do obličeje. Mlží se vám brýle, takže nevidíte nic, jen stopy toho, kdo šel před vámi. Závidíte mu, že on už je o metr výše než vy. Pokud se zastavíte a sundáte rukavici, tak vám ruka hned zmrzne. V půli kopce, byste to nejraději vzdali, jenže cesta zpátky nepřipadá v úvahu.

Tak nějak se asi cítí horolezci a tak jsem se cítil i já. Nebylo to ale zas tak strašné a nakonec jsme vylezli až nahoru. Udělali jsme si vrcholový záběr (to jsou ty zmrzlé ksichty) a nasadili lyže a snowboard a rozjeli se dolů. Cesta dolů byla mnohem rychlejší nicméně ne jednodušší. Moje lyže nebyly dobře seřízené, a tak mi několikrát vypadly a já jsem zahučel do sněhu. Potom, co jsme je utáhli, se to zlepšilo, nicméně se moje jízda se i tak podobala sedu na WC v rychlíku českých drah. Po několika pádech a občasné jízdě jsme se dostali až dolů k autu, kde jsme potkali další skupinku dobrodruhů, kteří přišli za stejným bláznovstvím. Já jsem byl rád, že už na horu nemusím.
My jsme se s Bradem vrátili do Boone a pro mě pomalu nastával čas návratu. Přeci jen jsem měl před sebou ještě 4 hodiny jízdy zpátky. Předtím jsme si ale ještě zašli na dobrou obědo-večeři a pokecali o všem možném, o tom, jak se JRovi daří v Ekvádoru, o budoucnosti a o nesmrtelnosti brouka. Brad mi pak udělal kafe na cestu, zatímco já jsem si sundaval sněhovou čepici z auta, a pak už jsem si to za zvuku motoru a hudby z mého iPodu šinul zpátky do Raleigh.
Musím říci, že jsem si onen víkend výborně užil. Bylo to po dlouhé době zas nějaké dobrodružství, a protože doufám, že nám tady letos ještě aspoň jednou napadne trochu sněhu (tady to není tak samozřejmé, jak v ČR), tak tam ještě jednou zajedu, trochu si zalyžovat a vůbec, odreagovat se od reality všedních dní. A jak se odreagováváte vy?
Mějte se a zase někdy napřečtenou!
M.