Cesta po USA 2007

Na nasledujici mape muzete videt nasi cestu po Spojenych statech. Pokud budu mit vic casu, napisu i nejaka dobrodruzstvi. Mejte se!

Ekvádor - Část 2.

Jak jste si asi všimli, tak psaní tohoto zápisníku jaksi nezvládám. Nedá se nic dělat, času je málo a mám většinou jiné věci na práci, než psaní do "deníčku". Prostě to budu muset vzít maximálně stručně, abych vám nějak dovyprávěl co jsem všechno viděl a zažil v tom Ekvádoru a taky tady v USA.
Posledně jsem skončil v Cuence, kde jsme v neděli (18. července) večer vyrazili na náměstí Parque Calderón. Trhovci tam prodávali spoustu cukrovinek a chystal se tam ohňostroj, nebo spíš jakési symbolické zapálení kříže. To spočívalo v tom, že tam postavili kříž o výšce tak 6-8 metrů a ověsili ho petardami a rachejtlemi. Potom ve stanovenou dobu dva odvážlivci přiběhli, rachejtle zapálili a pak už jen s obtížemi zdrhali.

Já jsem se nevědomky postavil k onomu kříži dost blízko (abych udělal pěknej záběr) a pak jsem toho litoval. Když ten kříž vzplál, tak z něj naprosto nekontrolovaně lítaly rachejtle a dělbuchy na všechny strany. Chtěl jsem odtamtud vypadnout, ale za mnou stál dav lidí, kteří se odtamtud nechtěl hnout. A tak mi nezbylo než si zakrýt obličej foťákem a fotit. Mě žádnej dělbuch ani rachejtle naštěstí netrefila, ale viděl jasem, že pár lidí zasáhla světlice. Jestli se někomu něco stalo, to nevím. Pochopil jsem ale, že cena života v Ekvádoru není příliš vysoká. U nás by se nic takového nemohlo stát, protože by nás k tomu kříži nepustili dál jak na 100 metrů, aby se nikomu nic nestalo. Holt země 3. světa.

Pondělí dopoledne jsem strávil s Karolínou chozením po Cuence, protože J.R. si musel něco zařídit. My jsme tak prošmejdili centrum Cuenky (jakpak se to asi skloňuje?), její tržiště, kostely, dům postavený v klasickém španělském stylu, a výrobnu panamských klobouků. Ačkoliv se tyto klobouky nazývají panamské, ve skutečnosti pochází z Ekvádoru a v Cuence se jich vyrábí největší množství. Panamské se nazývají proto, že vešly ve známost při stavbě panamského průplavu. Já jsem si vybral jeden takovej fajnovější za 12 dolarů a hned jsem si ho oblíbil, jak se můžete přesvědčit na následujících fotkách.

Nezapomeňte se také podívat do celé galerie fotek z Cuency. To je pro dnešek vše, snad se zase brzy utrhnu a napíšu další pokračování. Tak zatim...

Ekvádor - Část 1.

Asi už z názvu tušíte, že jsem na nějakou dobu opustil USA a vydal se za nějakým tím dobrodružstvím do Jižní Ameriky. Ti z vás, kteří jste četli moje příspěvky v loňském roce, si jistě vzpomenete na mého kámoše J.R.a, se kterým jsem tu cestoval. Jak jsem se tu už párkrát zmínil, J.R. se na začátku tohoto roku odstěhoval do Ekvádoru, protože si tam při svém předchozím cestování našel přítelkyni a protože ho život v USA přestal naplňovat. A když jsem se dozvěděl, že mu tamní vízum platí jen do konce června a že kvůli tomu bude muset odjet, tak jsem se rozhodl, že musím rychle něco podniknout, abych využil oné neopakovatelné příležitosti navštívit Ekvádor.
A tak jsme s JRem v květnu začali připravovat mojí cestu do Jižní Ameriky. Přeskočím nudné detaily o tom, co jsem všechno musel zařídit, co jsem si všechno před cestou koupil i příběh o tom, jak jsem se nechal oočkovat za $370 proti žluté zimnici, a přistoupím rovnou k cestě samotné. Podařilo se mi z mého šéfa vytřískat dovolenou pouze na 10 dní, což mě zklamalo, ale nedalo se nic dělat. Navíc jsem si musel onu cestu tvrdě odpracovat, a tak se ze mě celý květen a půlku června pěkně kouřilo, abych to všechno stihl.

Ale nakonec jsem v pátek 16. června plně vybaven nasedl na letadlo a vzlétl směrem na jih. Na mapce vpravo se můžete podívat, jak jsem tam letěl. Přestupoval jsem 2x – v Houstonu a v Panamě, konečnou „stanicí“ byl pro mě Guayaquil.
Na letišti ve Guayaquilu na mě už čekal JR a ačkoliv bylo půl jedenácté večer, rovnou jsme vyrazili na autobusové nádraží odkud odjíždí autobusy do Cuency. Cuenca je třetí největší město v Ekvádoru (po Guayaquilu a Quitu – hlavním městě) a J.R. žije právě tam, protože odtamtud pochází jeho přítelkyně Karolína. Po 3,5 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do JRova bytu v Cuence a já se tak mohl po 22 hodinách cesty konečně vyspat.
Druhý den dopoledne jsem se seznámil s Karolínou, která nás s JRem pozvala k sobě domů na oběd. Tam jsem měl čest seznámit se s jejími rodiči a dvěma sestrami. Bylo to lehce náročné, neboť jsem uměl Španělsky říci pouze „Já jsem Marek“ a „Těší mě“, nicméně všichni tak trochu anglicky rozuměli a taky trochu mluvili, takže nebylo tak zle. JR pochopitelně taky občas překládal, takže jsme se docela dobře pobavili o všem možném, ale hlavně o fotbale a světovém poháru, který byl zrovna v Ekvádoru událostí číslo jedna.
Ekvádoru se zrovna podařilo postoupit ze základní skupiny a tak všichni s nadšením sledovali televizní přenosy z Německa a to ať už hrál kdokoliv s kýmkoliv. Bylo skvělé být tam zrovna v onu dobu. Zároveň bylo skvělé, že ten týden, kdy jsem tam zrovna byl, byl týden festivalů a oslav. 24. června je totiž největší svátek Inků zvaný Inti Raymi.
JR, Karolína a já jsme se vydali slavit tento svátek v malé vesnici 2 hodiny na sever od Cuency. Místo oslav bylo na pozemku jakéhosi muzea Inků a když jsme ho našli, přidali jsme se tam ke skupince bratranců a sestřenic Karolíny. Ony oslavy mi silně připomínali naše oslavy čarodějnic.

Inti Raymi

Všude bylo spousta stánků s jídlem a různými tretkami. Na jakémsi „hřišti“ obklopeném jednoduchými tribunami bylo pódium, na kterém kapely hráli tradiční hudbu a pod pódiem lidé tancovali a bavili se.
My jsme si s JRem museli zajít koupit kulicha, protože ona vesnice se nacházela ve výšce přes 3000 m a navečer se tam jaksi udělala zima. Nezahříval nás ale pouze kulich, ale také jakási místní kořalka míchaná s kolou. Že to byla silná kořalka jsme bohužel pochopili až příliš pozdě. Mě se ještě za střízliva podařilo postavit náš stan, ale jak jsem do něj našel cestu si nepamatuju. Pochopitelně se místní kluci snažili zjistit, kolik toho ti gringos vydrží („gringo“ znamená Američan a nebo běloch) a tak nás opili opravdu nehorázně. Já jsem to díky své postavě ještě jakž takž zvládl, ale hubenej JR si z noci skoro nic nepamatuje a celý následující den mu bylo špatně.
Mě brzy ráno probudila Karolína, že se musíme jet podívat na inkské ruiny Ingapirca. Měli jsme oba bolehlav, ale nějak se nám podařilo vykopat se ze stanu (kde jsme nechali JRa spát) a vydali se na půl hodinu dlouhou cestu za nejznámějšími ruinami v Ekvádoru. Cestou jsme si povídali o všem možném a měl jsem tak možnost Karol docela dobře poznat.

Tvář Inky

Na místě oněch trosek mi dělala průvodkyni. Povídala trochu o historii Inků a jejich architektuře a nakonec mě vzala na místo, které se nazývá „tvář Inky“. Podívejte se na fotky, schválně jestli tam onu tvář uvidíte.
Mě se tam chodilo velice špatně, neboť jsem kromě bolehlavu trpěl také výškovou nemocí (přeci jen jsem se nacházel v nadmořské výšce 3100 m bez jakékoliv aklimatizace) a tak se mi těžce dýchalo a chůze do kopce mě dost vysilovala.
Přesto jsme si to tam užili, dali si oběd v restauraci a vrátili se pro JRa. Ačkoliv bylo už odpoledne, tak byl pořád ještě nepoužitelnej, a tak jsme ho poslali domů do Cuency a spolu s Karol jsme se vydali na „chatu“ jejích rodičů a příbuzných, kde se celá jejich rodina schází každou neděli. Tentokrát měli hosta z České Republiky, což se jim ještě nestalo. Přesto mě přijali dobře a chtěli po mně, abych si s nimi zahrál fotbal. Pochopitelně jsem neodmítl, ale hrát ve dva a půl tisíce metrech?! To bylo na mě trošku moc, a tak jsem po 10 minutách hry odpadl pro nedostatek dechu.
Po večeři nás strejda Karolíny odvezl zpátky do Cuency, kde se JR mezitím vyspal a vystřízlivěl. Vyrazili jsme pak podívat se na ohňostroj na jednom z náměstí Cuency, o tom ale zase až v příštím pokračování seriálu z Ekvádoru...

Mějte se!

Fotky a volby

Virginia

Posledně jsem sliboval, že budu psát častěji a tak, abych vás nenechal dlouho čekat a abych dostál svým slibům, vám posílám krátký příspěvek o nových fotografiích v mé fotogalerii.

Outer Banks

Jsou ze dvou výletů - z velikonočního víkendu ve Virigini a z víkendu na pobřeží Severní Karolíny.
Nemám teď bohužel čas na to, abych vám popisoval zážitky z onich víkendů, tak se aspoň podívejte na ty fotky a udělejte si představu sami.

Mimochodem, přeji vám šťastnou ruku při volbách. Jak asi víte, tak já se letošních voleb zůčastnit nemůžu. Musel bych kvůli tomu 2x do Washingtonu, a jelikož je to 5 hodin jízdy autem(jedna cesta), tak svoje právo volit tentokrát nevyužiji. Spoléhám na vás, že to odvolíte i za mě (a vůbec za nás všechny Čechy v zahraničí). Nezapomeňte, že když zvolíte špatně, tak s následky budeme potýkat další čtyři roky.
Takže ještě jednou: Šťastnou volbu!

Jak jsem se stěhoval aneb létající matrace

V průběhu března jsem se rozhodl, že už bylo dost bydlení s veverkami v lese a že se musím někam přestěhovat, abych byl víc mezi lidmi (už jsem si poměrně vážně povídal sám se sebou). A tak jsem zavolal jednomu kámošovi, kterého znám přes J.R.a a domluvili jsme se, že bychom si mohli pronajmout nějaký dům. A tak Brandon, jak se ten kámoš jmenuje (stejně jako ten z BH 90210), sehnal pro nás barák a na Apríla už jsme se stěhovali.
Já jsem si na stěhování mých krámů půjčil z práce Chevrolet Silverado a požádal jsem Brandona o pomoc se stěhováním. Jako první várku jsme dali na korbu onoho náklaďáčku gauč s postelí a matrací. Zdálo se mi, že je ta matrace dost těžká (je přeci plná pružin ;-) a tak jsme ony věci na korbě nijak nepřivazovali, s tím, že stejně pojedeme pomalu, a že se nemůže nic stát.
Jenže jakmile jsme najeli na hlavní silnici, kde jsem nemohl jet úplně krokem (ok, přiznávám - měl jsem tam 50 m.p.h.), tak se na nějaké nerovnosti ta matrace uvolnila a hned vzápětí ji vztlak zvednul do vzduchu. Já jsem to všechno pozoroval ve zpětném zrcátku a zdálo se mi to tak trochu neskutečné, asi jako ve filmu. Auto, co jelo za námi, to asi čekalo, a tak si nechalo odstup a v protisměru naštěstí zrovna nic nejelo. Takže když se ona padesátikilová matrace vznesla a odletěla, tak naštěstí nikoho nezabila a do ničeho nenarazila, prostě jen přistála na kraji silnice a jen z půlky zasahovala do silničního pruhu. Nemohl jsem pochopitelně dupnout na brzdy, ale co nejrychleji jsem to obrátil, abychom ji rychle odstranili ze silnice. Naštěstí nás neviděli ani žádní policajti ani nikdo nezastavil, aby mi nadával, takže jsme ji rychle naložili a jeli dál. Ani matrace při dopadu neutrpěla žádné škody, takže jsem ji jen trochu oprášil a vesele ji používám dodnes (na čem myslíte, že vám toto píšu ;-)

Zbytek stěhování už dopadl bez "vzrůša", takže létající matrace byla jediným zážitkem, který stojí za zmínku. Jak jistě tušíte, byla to náhoda, že to tak dopadlo, ale protože se vlastně nic nestalo, tak jsem si to ani moc neuvědomoval. Prostě to bylo štěstí. V novém domě jsem se už od té doby pochopitelně zabydlel, no a vy, a pokud jste už tak neučinili, se zde můžete podívat, jak že vypadá ten můj novej "domov".

Mějte se a příště: Zážitky z výletu do Virginie.