Ekvádor - Část 1.

Asi už z názvu tušíte, že jsem na nějakou dobu opustil USA a vydal se za nějakým tím dobrodružstvím do Jižní Ameriky. Ti z vás, kteří jste četli moje příspěvky v loňském roce, si jistě vzpomenete na mého kámoše J.R.a, se kterým jsem tu cestoval. Jak jsem se tu už párkrát zmínil, J.R. se na začátku tohoto roku odstěhoval do Ekvádoru, protože si tam při svém předchozím cestování našel přítelkyni a protože ho život v USA přestal naplňovat. A když jsem se dozvěděl, že mu tamní vízum platí jen do konce června a že kvůli tomu bude muset odjet, tak jsem se rozhodl, že musím rychle něco podniknout, abych využil oné neopakovatelné příležitosti navštívit Ekvádor.
A tak jsme s JRem v květnu začali připravovat mojí cestu do Jižní Ameriky. Přeskočím nudné detaily o tom, co jsem všechno musel zařídit, co jsem si všechno před cestou koupil i příběh o tom, jak jsem se nechal oočkovat za $370 proti žluté zimnici, a přistoupím rovnou k cestě samotné. Podařilo se mi z mého šéfa vytřískat dovolenou pouze na 10 dní, což mě zklamalo, ale nedalo se nic dělat. Navíc jsem si musel onu cestu tvrdě odpracovat, a tak se ze mě celý květen a půlku června pěkně kouřilo, abych to všechno stihl.

Ale nakonec jsem v pátek 16. června plně vybaven nasedl na letadlo a vzlétl směrem na jih. Na mapce vpravo se můžete podívat, jak jsem tam letěl. Přestupoval jsem 2x – v Houstonu a v Panamě, konečnou „stanicí“ byl pro mě Guayaquil.
Na letišti ve Guayaquilu na mě už čekal JR a ačkoliv bylo půl jedenácté večer, rovnou jsme vyrazili na autobusové nádraží odkud odjíždí autobusy do Cuency. Cuenca je třetí největší město v Ekvádoru (po Guayaquilu a Quitu – hlavním městě) a J.R. žije právě tam, protože odtamtud pochází jeho přítelkyně Karolína. Po 3,5 hodinách jízdy jsme konečně dorazili do JRova bytu v Cuence a já se tak mohl po 22 hodinách cesty konečně vyspat.
Druhý den dopoledne jsem se seznámil s Karolínou, která nás s JRem pozvala k sobě domů na oběd. Tam jsem měl čest seznámit se s jejími rodiči a dvěma sestrami. Bylo to lehce náročné, neboť jsem uměl Španělsky říci pouze „Já jsem Marek“ a „Těší mě“, nicméně všichni tak trochu anglicky rozuměli a taky trochu mluvili, takže nebylo tak zle. JR pochopitelně taky občas překládal, takže jsme se docela dobře pobavili o všem možném, ale hlavně o fotbale a světovém poháru, který byl zrovna v Ekvádoru událostí číslo jedna.
Ekvádoru se zrovna podařilo postoupit ze základní skupiny a tak všichni s nadšením sledovali televizní přenosy z Německa a to ať už hrál kdokoliv s kýmkoliv. Bylo skvělé být tam zrovna v onu dobu. Zároveň bylo skvělé, že ten týden, kdy jsem tam zrovna byl, byl týden festivalů a oslav. 24. června je totiž největší svátek Inků zvaný Inti Raymi.
JR, Karolína a já jsme se vydali slavit tento svátek v malé vesnici 2 hodiny na sever od Cuency. Místo oslav bylo na pozemku jakéhosi muzea Inků a když jsme ho našli, přidali jsme se tam ke skupince bratranců a sestřenic Karolíny. Ony oslavy mi silně připomínali naše oslavy čarodějnic.

Inti Raymi

Všude bylo spousta stánků s jídlem a různými tretkami. Na jakémsi „hřišti“ obklopeném jednoduchými tribunami bylo pódium, na kterém kapely hráli tradiční hudbu a pod pódiem lidé tancovali a bavili se.
My jsme si s JRem museli zajít koupit kulicha, protože ona vesnice se nacházela ve výšce přes 3000 m a navečer se tam jaksi udělala zima. Nezahříval nás ale pouze kulich, ale také jakási místní kořalka míchaná s kolou. Že to byla silná kořalka jsme bohužel pochopili až příliš pozdě. Mě se ještě za střízliva podařilo postavit náš stan, ale jak jsem do něj našel cestu si nepamatuju. Pochopitelně se místní kluci snažili zjistit, kolik toho ti gringos vydrží („gringo“ znamená Američan a nebo běloch) a tak nás opili opravdu nehorázně. Já jsem to díky své postavě ještě jakž takž zvládl, ale hubenej JR si z noci skoro nic nepamatuje a celý následující den mu bylo špatně.
Mě brzy ráno probudila Karolína, že se musíme jet podívat na inkské ruiny Ingapirca. Měli jsme oba bolehlav, ale nějak se nám podařilo vykopat se ze stanu (kde jsme nechali JRa spát) a vydali se na půl hodinu dlouhou cestu za nejznámějšími ruinami v Ekvádoru. Cestou jsme si povídali o všem možném a měl jsem tak možnost Karol docela dobře poznat.

Tvář Inky

Na místě oněch trosek mi dělala průvodkyni. Povídala trochu o historii Inků a jejich architektuře a nakonec mě vzala na místo, které se nazývá „tvář Inky“. Podívejte se na fotky, schválně jestli tam onu tvář uvidíte.
Mě se tam chodilo velice špatně, neboť jsem kromě bolehlavu trpěl také výškovou nemocí (přeci jen jsem se nacházel v nadmořské výšce 3100 m bez jakékoliv aklimatizace) a tak se mi těžce dýchalo a chůze do kopce mě dost vysilovala.
Přesto jsme si to tam užili, dali si oběd v restauraci a vrátili se pro JRa. Ačkoliv bylo už odpoledne, tak byl pořád ještě nepoužitelnej, a tak jsme ho poslali domů do Cuency a spolu s Karol jsme se vydali na „chatu“ jejích rodičů a příbuzných, kde se celá jejich rodina schází každou neděli. Tentokrát měli hosta z České Republiky, což se jim ještě nestalo. Přesto mě přijali dobře a chtěli po mně, abych si s nimi zahrál fotbal. Pochopitelně jsem neodmítl, ale hrát ve dva a půl tisíce metrech?! To bylo na mě trošku moc, a tak jsem po 10 minutách hry odpadl pro nedostatek dechu.
Po večeři nás strejda Karolíny odvezl zpátky do Cuency, kde se JR mezitím vyspal a vystřízlivěl. Vyrazili jsme pak podívat se na ohňostroj na jednom z náměstí Cuency, o tom ale zase až v příštím pokračování seriálu z Ekvádoru...

Mějte se!