První týden v Americe
Už je tomu týden, co jsem tady a ještě jsem vám nic pořádnýho nenapsal. Kdybych řekl, že důvodem je spousta práce, nebyla by to pravda. Spíš nemám na psaní klid. Ale začnu pěkně popořadě.
Jak jsem napsal minule, během mého letu sem se nic výjimečného nestalo. Do Frankfurtu jsem doletěl včas a přestup na Boeing 747-400 mi taky netrval dlouho. Už tam ale začaly americké bezpečnostní kontroly, a tak mi poprvé zkontorlovali pas a vízum. Zastavil mě tam takovej menší afroameričan (rozuměj "černoch") a potom co zjistil, že mám J-1 vízum se mě zeptal: "To pořád ještě jezdíte na J-1 vízum?" Odvětil jsem, že jo a on mě pustil dál.
Start plně natankovaného Boeingu 747-400 "Jumbo-Jet" skutečně stál za to, je to úplně jinej zážitek než v menších letadlech. Navzdory velké síle motorů trvá start docela dlouho - nejprve se Jumbo jen tak rozjíždí, pak se pomalu začnou vztlakem zvedat křídla a nakonec se při troše štěstí podaří odlepit celé letadlo od země ještě před koncem dráhy. Chápu, proč k nám do Prahy tyto kolosy nelétají - už by od nás totiž neodletěly.
Potom, co se Jumbo konečně dostane do vzduchu, se na jeho křídlech rozehraje koncert klapek, štítů a křidýlek - to jak se všechny možné systémy snaží letadlo stabilizovat. Skutečně impresivní. A když se díky turbulenci Jumbo "trochu" propadne, tak se vám zvedne žaludek asi tak 3x víc, než v normálním letadle, na což doplatil jeden cestující při přistávání ve Washingtonu. Letadlo s námi před přistáním docela dlouho házelo a propadalo se, až to někdo nezvládl a pozvracel se. Nesmál jsem se mu, protože mi také nebylo nejlépe a to si turbulence a přistání obvykle užívám!
Ačkoliv jsem měl na přestup ve Washingtonu, DC asi 4 hodiny (to kdyby se to na imigračním trochu protáhlo), ve skutečnosti jsem všema kontrolama prošel asi za 20 minut. Amíci se s kontrolou už nezdráhali, musel jsem sundat bundu, pásek i boty. Trošku jsem jim to tam "navoněl" svými botičkami, neboť po osmihodinovém letu se v nich udělalo příjemné teplíčko.
Pak už jsem seděl a čekal na svůj odlet. Ačkoliv bylo ve Washingtonu odpoledne, tak já jsem měl půlnoc a musím říci, že jsem měl co dělat, abych tam neusnul. Zašel jsem si tak aspoň do "Starbucks" pro kafe Americano Grande, které mě opravdu postavilo na nohy - byl to totiž půllitr černého silné Javy. Pro ty z vás, kdo neznáte "Starbucks", malé doplnění - jedná se o takový "McDonald's", kde se ale prodává kafe a to na 100 způsobů plus různé dobroty k tomu.
Kafe mi vydrželo až do času mého posledního letu. Vzdálenost Washington, DC - Raleigh, NC je tak krátká, že let trval pouze 40 minut. Letadlo, které nás tam dopravovalo byl malý Embrearer 145 a panovala v něm téměř rodinná atmosféra. Obsluhovala nás jediná letuška, která místo nějakého občerstvení rozdávala bonbóny. Před startem jsem využil příležitosti, že atmosféra v letadle byla tak uvolněná a zeptal jsem se letušky, zda bych si mohl vyfotit kokpit. Do pilotní kabiny totiž bylo vidět, neboť piloti neměli zavřené dveře. Letuška se pak zeptala pilotů, jestli by to šlo a oni mi vzkázali, že jo, když zůstanu poslední na palubě. To jsem také udělal, a tak jste se mohli na fotografiích minule podívat, jak to v takovém kokpitu malého dopravního letadla vypadá.
Na letišti jsem si vyzvedl zavazadla a začal jsem hledat svého šéfa a kolegu v jedné osobě, který pro mě měl přijet. Michael (jak se ten kolega jmenuje) mě také chvíli hledal, ale pak jsme se bez problémů poznali, seznámili a vyrazili na parkoviště. Když jsme přicházeli k Michaelovu autu, myslel jsem, že jdeme k vozu, který stál za ním. Ale ve skutečnosti byl opravdu Michaelův takovej "malej náklaďáček", truck, jak se jím tady říká. A tak jsem konečně pochopil, že jsem opravdu v Americe.
Po asi 20 minutách jízdy, běhemž které jsme se pomalu seznamovali, jsme zastavili v lese. Michael totiž bydlí v lese, v takovém domku, který bychom možná spíše nazvali chatou, až na to, že je ta chata asi tak 2x větší než je evropskej průměr. Patří k ní ještě 2 akry lesa, takže tady teď pozorujem různou zvěř, která se nám prochází po zahradě. V noci mě při převlékání sledují sovy a ve dne nám vesele na stromy klepají datli.
Musím říci, že navzdory věkovému rozdílu (Michaelovi je kolem čtyřiceti), se z nás za ten týden stali dobří přátelé. Michael mě propůjčil na dobu neurčitou své spodní patro, kde mám ložnici a koupelnu. Obývací pokoj a kuchyni sdílíme společně. Michael mě také prozatím vozí do práce, protože tu ještě nemám svoje auto. To se právě pokouším někde sehnat, stejně jako objíždím různá místa, kde bych mohl bydlet. Zabere to ale ještě nějaký čas, takže jsem se zatím tak trochu zabydlel zde.
Pokud se chcete podívat na Michaelův dům a nějaké další obrázky, tak můžete zde:
Také mi můj zaměstnavatel pořídil mobilní telefon, takže pokud byste chtěl někdo se mnou přímo mluvit, tak mi můžete zavolat na číslo 1 919 795 3424.
A nakonec, kdyby někoho zajímalo, kde se přesně na zeměkouli nacházím, tak se podívejte na mapu na následující souřadnice:
25°46'10'' severní šířky, 78°52'40'' západní délky
Když budete trpěliví, tak vám za několik dní povím o rozdílech mezi naší a americkou kulturou. Přesné datum vám ovšem nesdělím, protože bych ho nemusel dodržet. Mějte se zatím báječně!
napsal Marek v 04:23
|
0 komentáøe
