Posledně jsem vám slíbil nějaké delší čtení, takže jsem si na vás vyhradil trochu více času, abych vám konečně něco napsal. Obecně se mi tu píše trochu hůř, například proto, že klávesnice, na které píšu, nemá český potisk. A tak pokaždé hádám, pod kterým číslem se nachází dlouhé "á", kde jsou uvozovky, vykřičník atp. Pojďme ale rovnou k věci - tj. k našemu výletu na Floridu.
V neděli jsem se balil až na poslední chvíli (jak je mým zvykem), čili až pozdě večer. V tom by nebyl takový problém, kdybychom ovšem nevstávali ve 4:00 ráno. Takže když jsem konečně v půl jedné zabalil a v jednu usnul, čekaly mě slabé 3 hodinky spánku. Nicméně jsem vstal bez problémů a po chvíli pro mě přijel Michael, který evidentně vůbec nespal (byl totiž na rande ;). V tomto stavu jsme se přesunuli před firmu, kde jsme měli sraz v 5:00 s ostatními členy naší výpravy - s Jimem a Stevem.
Jim přijel ve svém "trucku" (nevím totiž, jak to přeložit) a musím říci, že jsem ještě lépe vybavené auto neviděl. Byl k němu připojen přívěs, do kterého jsme daly všechny bedny s vybavením na výstavu, naše kufry a také tašku s pivem. Pak jsme nasedli do auta a vyrazili.
Nemusím myslím zmiňovat, že interiér Jimova Infiniti (jak se onen „truck“ jmenuje) je celý v kůži a sem tam nějaké to dřevo, aby to tolik nestudělo. Co bych ale rád zmínil bylo elektronické vybavení tohoto skromného autíčka. Do do tmy před svítáním svítil kromě přístrojové desky také palubní počítač s GPS navigačním systémem. Když se poté ozval ženský hlas „Zahněte na dálnici I44 – směr východ, nájezd je před vámi vpravo!“ a ten nájezd tam opravdu byl, tak jsem opravdu „čuměl“. Navíc naši bezpečnost před okolními vozy zajišťoval laserový měřič vzdálenosti, který zabrzdil, když byl před námi někdo moc blízko. Před muži zákona nás chránil Michaelův detektor radarů, který opravdu funguje.
S tímto vybavením jsme vyrazili na cestu dlouhou téměř 700 mil (1000 km). Dlouho jsme ale nejeli, protože nás po chvíli někdo zastavil, že máme otevřený přívěs. Bál jsem se trochu o naše piva, ale naštěstí tam zůstaly. Asi hodinu jsme řešili problém, jak ten přívěs zavřít – zámek se totiž rozbil. Zvládli jsme se ale ještě při tom nasnídat, takže to nebylo tak špatné.
Potom jsme už konečně vyrazili na cestu, a protože jsem byl děsně unavenej, tak jsem asi na hodinku zdřímnul. Déle se mi spát nepodařilo, i když jsem byl pořád dost ospalej - to asi to světlo a „vzrušení“ z cesty. Během ní jsme se ještě několikrát zastavili na občerstvení – například nekde v Georgii ve Wendy's na oběd. Tam se mi ovšem podařil opravdový kousek, který asi bude patřit do sbírky mých nejlepších cestovatelských „kousků“ spolu s nožem na palubě letadla a zapomenutými přezkáči. Při konzumování jídla v tomto fast-foodu jsem si totiž na tác s jídlem odložil peněženku, aby mě netlačila v kapse a na ní jsem dal papírové ubrousky. A hádejte co? Po jídle jsem vše z tácu vyhodil do koše! A navíc jsem si toho (asi díky své ospalosti) vůbec nevšiml, takže jsme spokojeně odjeli a já to zjistil až na Floridě, několik set mil daleko odtamtud.
Když jsem to zjistil, přemýšlel jsem, co všechno tam bylo. Měl jsem tam naštěstí jen 3 dolary v hotovosti, ale bohužel také dvě platební karty – českou a americkou, což byl větší průšvih. Za pomoci Michaela a internetu se ale mi podařilo obě karty zablokovat a zažádat o novou kartu k mému americkému účtu. Zatím se zdá, že tu peněženku v odpadcích nikdo nenašel, takže jediný problém byl v tom, že jsem byl bez peněz. Jim a Michel mě ovšem založili, takže to vlastně dopadlo dobře. Steve si mě pak po zbytek týdne dobíral, neustále předváděl, jak vyhazuje peněženku do koše a ptal se mě, jestli mu nemůžu půjčit nějakou hotovost. Takovej kamarád to je.
V hotelu jsem měl pokoj společně s Michelem, což mi přišlo jako v pohodě, ale jen do té chvíle, než usnul. Když se tak stalo a upadl do hlubokého spánku, tak začal neskutečně chrápat. Myslel jsem, že když usnu dřív, že to pomůže, ale nepomohlo. Asi po hodině spánku mě probudilo něco mezi bučením krávy a řezání stromu motorovou pilou. Že je situace vážná jsem pochopil, když jsem nemohl usnout ani s vatou v uších. Takže jsem si hodil na hlavu polštář a usnul jsem jen díky neskutečné únavě, kterou jsem cítil.
Týden probíhal v podstatě tak, že jsme ráno vyrazili na výstaviště a celý den jsme předváděli náš produkt. Mojí zábavou bylo hlavně pozorovat pěkné kolemjdoucí, kterých bylo na výstavě opravdu hodně. Evidentně tam ale nehledaly software, ale různé barevné a obrázkové dlaždice, které jsme my na stánku neměli. Nicméně jsem se tam nenudil nebo jenom trochu.
Večer jsme obvykle společně vyrazili někam na večeři a řeknu vám, levné večeře to zrovna nebyly. Také jsem poprvé v životě ochutnal pravý americký stejk a pak hned ještě jeden. Ale když vám řeknu, že ten první vážil 24 oz (tj. 680 g), tak jistě pochopíte, že něco takového sníst je výkon hodný jen pořádných masožroutů. Ten první se jmenoval „Ribeye“, což je něco jako hovězí žebro a druhý se jmenoval „Filet“ (jen 16 oz = 454 g), což je pravděpodobně stejk ze svíčkové. Nevím to jistě, protože se v hovězím mase zrovna nevyznám a už vůbec ne jeho v anglických názvech. Každopádně ten „Filet“ byl opravdu výbornej.
Ve středu večer jsem si byl trochu zacvičit v hotelové posilovně a k pánům jsem se připojil až po osmé hodině. Chystali jsme se povečeřet v jedné mexické restauraci, ale když jsem tam dorazil, tak se ukázalo, že už mají pánové pěkně upito. Byli totiž už předtím v baru, kde byly všechny nápoje zdarma a tak se tam trochu připařili. V té restauraci mi pak dosti nápadně začali dohazovat jednu servírku. Jim na ní pořvával a Steve mě učil, co mám říkat a jak mám využít toho, že mám přízvuk. Předváděl to tak věrohodně, že když k nám ta servírka přišla, tak myslela, že Steve je z České republiky a já že si vymýšlím. Dost jsme se nasmáli, hlavně tomu co mi všechno Steve radil. Pak servírka dostala velké spropitné a my vyrazili o dům dál.
Šli jsme do baru, který byl hned naproti našemu hotelu. Tam jsem se konečně začal pořádně bavit, asi proto, že jsem pány pomalu ale jistě dohnal s pitím. Hrála tam nějaká rocková kapela a její zpěvačka se mi docela líbila, tak jsem si začal večer pěkně užívat. Vypili jsme toho ale opravdu hodně a po nějaké době se začaly dít věci!
Protože jsem se horlivě snažil promluvit si s onou zpěvačkou, ostatní se mi trochu ztratili. Takže, když bar začali zavírat, tak jsem nikoho nenašel. Vyrazil jsem tedy do hotelu sám. Když jsem ale došel do hotelového pokoje, zjistil jsem, že tam Michael není. Sáhnul jsem po mobilu a ten nikde! Takže jsem se vrátil do onoho baru v naději, že tam najdu Michaela nebo mobila ale nenašel jsem tam ani jednoho. Pamatuji se na to opravdu jen matně, ale po opětovném návratu do pokoje jsem se pokoušel Michaelovi dovolat z hotelového telefonu. Byl jsem ale tak připitej, že jsem nevytočil předvolbu pro odchozí volání a dovolal jsem se asi tak pouze na recepci. Když jsem zjistil, že nemůžu vůbec mluvit, natož anglicky, tak jsem to vzdal a šel jsem spát – totiž, upadl jsem do postele.
Asi po hodině spánku mě probudil přicházející Michael, který na tom nebyl o nic líp než já. Usnuli jsme a když jsme se ráno probudili, tak jsem se ho ptal, kde byl. Řekl, že zabloudil, a že si musel zavolat taxi, aby ho odvezl zpátky do hotelu. Taxikář myslel, že si z něj dělá legraci, když chtěl jet do hotelu, před kterým stáli. Prostě to byl „povedený večírek“. Ale pořád ještě zbýval jeden problém – neměl jsem svůj nový americký mobil. Bylo jisté, že jsem o něj musel přijít v onom povedeném baru, kde jsme se tak pěkně opili. Takže tam Michael v poledne zavolal a naštěstí se ukázalo, že ho tam opravdu mají. Odpoledne jsem si ho tam vyzvednul a naštěstí byl úplně v pořádku. Díky tomu si ze mě Steve dělal srandu jen jeden den - ptal se, jestli si prý může ode mě zavolat.
Do konce týdne se už naštěstí nic nestalo a tak jsme v pátek po obědě opět nasedli do "našeho" Infiniti a po devíti hodinách jsme byli opět zpátky v Severní Karolíně. Po další hodině jsme byli s Michaelem konečně doma.
Píšu „doma“, protože je to teď můj dočasný domov, ale nebojte se, nezapomínám, kde je můj opravdový domov ;-)
Mějte se!
