Uběhlo několik týdnů od doby, co jsem vám psal naposledy, takže jsem se rozhodl, že vám dnes musím napsat za každou cenu. To konkrétně znamená, že budu muset posunout návštěvu posilovny na zítra, ale co bych pro vás neudělal... (pěkná výmluva, že?)
Jak že to tehdy dopadlo s mým zalehlým uchem? No zašel jsem si do jedné zdejší kliniky a byl to opravdu zážitek. Pěkně si mě nejprve zvážili a změřili vše, co se dalo (myslím jako výšku, teplotu a tlak). Pak přišla doktorka původem z Itálie, prohlídla mé zalehlé ucho a nechala sestru, aby mi ho vypláchla. Před tím mě dopodrobna popsala, co se může stát během onoho zákroku (v podstatě nic, kromě protrženého bubínku). V onom popisu zákroku se naši doktoři od těch amerických asi liší nejvíc a zdálo se mi to docela fajn – aspoň jsem věděl, co mě čeká.
Co mi ale moje milá italská doktorka dopředu neřekla, bylo, jaká bude cena onoho zákroku. Když po mě na recepci pak chtěli 245 dolarů, tak jsem nevěřil svým čerstvě vypláchnutým uším. Každopádně mi nezbylo nic jiného, než zaplatit a teď jen doufám, že mi pojišťovna alespoň část nákladů uhradí. Nicméně jsem ten den měl opravdu radost, konečně jsem zase po týdnu všechno slyšel. A asi mi uvěříte, že zde potřebuju slyšet úplně všechno, abych rozuměl aspoň půlku... no možná tak 80 procent.
Následující víkendy jsem strávil ve společnosti Michaela a jeho třech synů – Joela (12), Calvina (14) a Casyho (16). Protože se Michael rozvedl, žijí jeho synové se svojí matkou v Kalifornii a za Michaelem jezdí pouze na prázdniny. No a protože o prázdninách se děti chtějí bavit, tak jsem se k nim přidal, abych si ty prázdniny taky trochu užil.
První víkend jsme vyrazili na jezero
Falls nedaleko od Raleigh, kde jsme si pronajali loď. Pak jsme se na ní projížděli, koupali a popíjeli pivo, prostě jsme si užívali „pohodu vodní“. Bohužel teplota vody v onom jezeře byla tak vysoká, že už ani nebyla osvěžující.
V neděli onoho víkendu jsme společně navštívili zápas v baseballu mezi místními Durham Bulls a Rochester Red Wings. Nevyhráli jsme, ale aspoň jsem viděl, o čem takový baseballový zápas je.
Další víkend jsme měli ještě zajímavější program - zábavní parky ve městě
Williamsburg ve státě Virginia. Kluci tam s Michaelem byli už od pátku, já za nimi přijel až v sobotu odpoledne.
Cesta byla docela dlouhá a cena vstupenky vysoká (65 USD), ale stálo to za to. První den jsme byli v parku nazvaném Bush Gardens. Tento park mimo jiné nabízí několik obrovských horských drah, například „Apollův vůz“, „Velký zlý vlk“ a „Alpengeist“. Zatímco se mi v Apollově voze udělalo trochu špatně ze záporného přetížení, tak Alpengeist byl opravdová bomba. Pro vaši představu, Alpengeist dosahuje výšky 60 metrů a rychlost 107 km/h. Během jízdy zažijete 6x jízdu vzhůru nohama (loping) a jeden 50ti metrový pád. Že vám to pro představu stačí? Pokud ne, tak se podívejte na
stránky onoho parku. Sám jsem tam vůbec nefotil, bál jsem se, že by mi foťák za jízdy uletěl ;-)
V neděli jsme ještě navštívili
Vodní svět, ale museli jsme poměrně brzy vyrazit na 4 hodinovou cestu zpátky. Opět jsem nemohl fotit, tentokrát proto, že by mi foťák při jízdě na tobogánu asi trochu navlhl.
Před týdnem jsem opět vyrazil za Michaelem a klukama, ale tentokrát
4 hodiny jízdy autem na západ od Raleigh – do města Asheville. Je to ještě trochu dál, než je Morganton, kde bydlí J.R.ovi rodiče a kde jsem byl na 4. července.
Tam se o onom víkendu konal festival nazvaný Bele Chere, což je každoroční hudební festival pořádaný přímo v ulicích onoho městečka ležícího v horách na západě Severní Karolíny.
Já jsem tam ale ani tak nejel kvůli hudbě, jako kvůli výletu na raftech, který jsme si naplánovali na neděli. Ten výlet jsme si pěkně užili, jak můžete vidět na
fotografiích. Bohužel mám téměř na všech fotkách zakrytý obličej něčí rukou (nejčastěji mou vlastní), takže mi spíš budete muset věřit, že jsem to já. Každopádně já osobně bych ocenil vodu o něco divočejší, to by ale asi s námi nemohli jet děti. Ale i tak jsme měli štěstí jak na počasí, tak i na vodní stav – obvykle totiž bývá touto dobou vody míň a řeka je mnohem mírnější.
Takže jak můžete vidět, docela dobře se tu bavím a to téměř každý víkend. A jsem tomu rád, protože kvůli tomu jsem tady, abych toho co nejvíc zažil a viděl. Jinak se mi kromě zábavy podařilo minulé pondělí udělat si zdejší řidičský průkaz. Možná, že si řeknete: „No, a co je na tom?“ No pro mě to byl poměrně důležitý okamžik, protože jsem se na to dlouho připravoval. Musel jsem totiž absolvovat nejenom všechny možné testy (test zraku, znalost značek a test silničního zákona), ale také jízdu se zdejším policajtem. Tomu se trochu nelíbilo, že jsem v místě s limitem 25 mph jel 35 mph, ale jinak to proběhlo v pohodě a můžu teď s klidem brázdit zdejší silnice. Tedy hlavní důvod byl, abych už s sebou konečně nemusel všude tahat pas, hlavně do barů a hospod.
Takže jsem vám toho dnes napsal poměrně dost a protože jsem se u toho vyčerpal, tak vám zase další příspěvek napíšu až za pár dní ;-) Zatím se mějte pěkně a těšte se zase na příště, kdy vám ukážu fotky z jedné párty, kde jsem se proměnil v „Mároše-Hároše“, americkou máničku z 80tých let. O tom ale zas někdy příště.
M.
