Lyžování v Sugar Mountain aneb jak je ten svět malý

Při mém pobytu v Praze jsem se od rodičů dozvěděl, že v Raleigh také shodou okolností bydlí jeden náš vzdálený příbuzný. Jmenuje se Radovan (Radek) a náš příbuzenský vztah se dá poměrně jednoduše vysvětlit – můj a jeho strejda jsou bratři. Přesný popis by byl trochu komplikovanější, ale vyplývá z něj, že pokrevně příbuzní nejsme. Nicméně je docela náhoda, že jsme se sešli oba ve stejném americkém městě, když je takových měst po Americe nejméně několik desítek. Říkáte si, že to není náhoda a že byste stejným způsobem našli příbuzného všude? No... možná!
Moji rodiče byli zrovna během vánoc v kontaktu s Radkovým strejdou, a tak zprostředkovali výměnu našich emailových adres. Po mém návratu do USA na začátku ledna jsme si hned napsali, zavolali si a domluvili jsme se, že by nebylo špatné, kdybychom třeba společně vyrazili na hory.
A tak jsme se ráno v neděli 15. ledna sešli na parkovišti u dálnice číslo 40 a seznámili se, neboť jsme se viděli poprvé v životě. Radek emigroval do Spojených Států ještě za komunismu v pozdních 80. letech. Pár let žil všude možně (v New Yorku, v Kalifornii) až nakonec skončil v Raleigh v Severní Karolíně. Teď si tu spokojeně žije s ženou Klárou a vychovávají jedna a půl roční dceru Michaelu.
Během naší několikahodinové cesty do hor jsme měli možnost probrat všechno možné a tak jsme se docela dobře seznámili. Radek si vydělává na živobytí vytvářením odhadů vodních izolací nejrůznějších staveb. Zrovna po cestě do hor se potřeboval zastavit ve městě Greensboro, aby obhlédl jednu budovu, na které bude brzy pracovat. A tak jsme se tam na chvilku zastavili, budovu obešli, vyfotili a zapsali pár poznámek. Když jsme se ale odtamtud vraceli na dálnici, tak Radek omylem odbočil doprava na červenou, což se tady normálně smí, jenom zrovna ne na oné křižovatce. A pochopitelně že v neděli ráno nebyl na silnici nikdo jiný než naše auto a policajti, takže po padesáti metrech už za námi zablikal maják a bylo jasné, že se pokutě nevyhneme. Pravda byla, že to byl malý přestupek a tak pokuta byla jen $10, jenže zde se pokuty neplatí přímo na místě, ale až u soudu, takže k tomu ještě připočtěte $110 za soudní výlohy a máte celkovou částku za chvilku nepozornosti. Takže nám ten výlet zrovna vesele nezačal.
Nicméně jsme si tím nenechali zkazit náladu, a protože bylo krásně slunečno, tak jsme užívali cestu po dálnici a také po silnici Blue Ridge Parkway, která se vine po hřebenech Appalačských hor. Cestou jsme se ještě zastavili na Radkovým pozemku, kde se chystá postavit nějakou chatu. Požádal mě, abych mu tam udělal panorama krajiny, a tak se můžete podívat, jaký tam budou mít výhled z okna.

Po obědě jsem si za $20 pronajmul kompletní lyžařskou výbavu a za $45 koupil permici na odpolední a večerní lyžování (to jen abyste měli představu, kolik se tu platí za vlek). Když jsem si v půjčovně zkoušel přeskáče, tak se najednou nade mnou ozvalo: „To snad není možný!“
Pamatujete si ještě na Zuzanu (Susannah) z Atlanty? Tak ta se vydala do hor Severní Karolíny si trochu zalyžovat a z několika různých areálů a v davu asi milionu lidí, kteří se ten den vydali na lyže, narazila právě na mě. Tomu říkám ale pěkná náhoda! (Jistě víte, jak to v jejím případě myslím ;-) Trochu jsme pokecali, ale bohužel nebyl na pokec čas, protože jsme pospíchali na sjezdovku. A tak jsme se viděli asi jen 5 minut. Ani mě nenapadlo, že bychom se mohli vyfotit a tak jsem toho pak litoval. Pokusil jsem se ji ještě zavolat, ale už jsme se nesešli.

Hory Severní Karolíny jsou tak trochu podobné naším Krkonoším. Nejenom rázem krajiny, ale také stavem sjezdovek a dlouhými frontami na vlek. A tak jsme místo jezdění stáli ve frontě nebo seděli na vleku. Tajně jsme doufali, že se to po konci odpoledního lyžování změní. Ale protože měli druhý den školáci volno, tak se i večer za umělého osvětlení po sjezdovce povalovali snowboarďáci a nezkušení lyžaři, kteří se nám neustále pletli pod nohama během našeho superobřího slalomu. Já jsem tedy brousil kopec s vypůjčenýma karvingama a Radek svištěl dolů nadzvukovou rychlostí na svých bigfootkách.
Jednou jsem na něj dole u vleku čekal neobvykle dlouho, a když konečně přijel, tak mi řekl, že mu během jízdy dolu někdo nečekaně vjel do cesty a on už nestihl uhnout. Kromě toho, že si přitom narazil palec, se to navíc stalo hned před zraky jednoho záchranáře, který Radkovi vynadal, že jel moc rychle a vzal mu permanentku. Chvíli jsme zvažovali, co dělat, ale protože bylo ještě brzo, tak se Radek trochu převlékl a koupil novou permici za dalších $20. Zbylé dvě hodiny už jsme už dolyžovali bez problémů.
Říkáte si, že to tedy nebyl moc podařený výlet? No, já musím říci, že jsem si to i tak docela užil. Moje lyže byly v perfektním stavu a měly ostré hrany, takže i na zledovatělém sněhu pěkně zatáčely, počasí bylo fajn a i když tam bylo hafo lidí, tak jsem pěkně zalyžoval. Nebýt těch nepříjemností co se staly Radkovi, tak by to bylo super. Mrzelo mě jen, že jsem se nevyfotil s tou Zuzanou ;-) No tak zase někdy příště...
Mějte se!
M.