Jak (ne)kupovat letenku

Před týdnem jsem vám slíbil, že napíšu něco o Atlantě a Depeche Mode, ale ještě předtím vám chci odvyprávět příběh o tom, jak jsem kupoval letenku a co jsem všechno kvůli ní musel podniknout.
Takže pro ty z vás, kteří to ještě nevíte, 23. prosince ráno přiletím do ČR oslavit Vánoce a Silvestra, prostě na dovolenou. Zpátky do USA odlétám 2. ledna, takže v Čechách strávím pěkných 10 dní.
První chybu, kterou jsem udělal, bylo, že jsem s koupí oné letenky trochu otálel. Říkal jsem si, že je času dost a nedošlo mi, že Vánoce jsou nejrušnějšími dny (alespoň na křesťanském nebi :-), a že 3 měsíce předem je v podstatě na poslední chvíli. Když už jsem se ke koupi odhodlal (na konci září), tak byl můj šéf zrovna na dovolené, takže jsem to musel posunout ještě o několik dní. Když se šéf konečně vrátil, a já se dovolil na vánoce zmizet, tak jsem nevěřil svým očím. Ačkoliv bylo pouze o týden později, letenky na internetu už byly o 30% dražší a ty nejlevnější mi doslova mizely před očima.
Zatímco jsem původně myslel, že seženu zpáteční letenku pod $700 (<17 000 Kč), tak jsem nakonec byl rád za letenku za téměř $900 (asi 22 000 Kč). A ve snaze ušetřit jsem udělal chybu č. 2: Místo letenky z USA přímo do Evropy, jsem si pořídil letenku přes Kanadu, což by nebyl problém, kdybychom do Kanady mohli cestovat bez víz. Bohužel jsme ale ještě pořád pro Kanaďany a Američany zemí 3. světa, a tak musíme mít vízum, i když tam pouze přestupujeme.
Když jsem onu letenku kupoval, tak jsem tušil, že bude obstarání víza trochu komplikované, nicméně jsem nevěděl jak moc a tak jsem to risknul. Poté jsem začal studovat, jak že si to vízum můžu v USA obstarat a zjistil jsem, že nejbližší kanadský konzulát, který vystavuje víza, je ve Washingtonu, D.C., což je z Raleigh asi 5 hodin daleko. Říkal jsem si, že bych si tam mohl takový malý výlet. Když jsem se dozvěděl, že tam dva moji kolegové jedou na veletrh, tak jsem se k nim s nadšením přidal s očekáváním, že si zařídím vízum, během toho, co oni budou na veletrhu.
Plán to byl pěkný, ale skutečnost byla o něco komplikovanější. Zaprvé se ukázalo, že veletrh není ve Washingtonu, ale v Baltimoru, což je z D.C. ještě asi hodinu jízdy na sever. Za druhé, kolegům stačilo jedno odpoledne, aby veletrh prozkoumali, a tak mohli jet hned zpátky domů, nicméně kvůli mému vízu zůstali ve Washingtonu přes noc. Zatřetí, a to bylo nejpodstatnější, vyřízení kanadského víza v D.C. trvalo déle, než jsem čekal. To jsem ale dopředu nevěděl, a tak jsem jim řekl, že budu do oběda hotov a aby na mě počkali.

 

A tak jsem se v pátek 14. října v 9 hodin ráno postavil do fronty na kanadské ambasádě, abych tam předal svůj pas, fotky a další dokumenty. Pracovníci ambasády pak volali jednoho po druhém - já přišel na řadu asi v 10:30. Myslel jsem si, že když žádám pouze o přestupní vízum, že to půjde rychle, když mi ale řekli: „přijďte si pro vízum ve tři hodiny odpoledne“, tak jsem myslel, že špatně slyším! Nemohl jsem ale s nimi diskutovat, a tak jsem odešel a začal řešit problém, který mi tím nastal - a to jak se dostat zpátky do Raleigh. Věděl jsem totiž, že už na mě kolegové déle čekat nebudou, takže jsem jim zavolal, ať jedou domů, že musím ve Washingtonu ještě pár hodin zůstat.
Do té doby bezstarostná návštěva hlavního města USA se pro mě v tu chvíli stala testem mých schopností improvizovat (neměl jsem totiž s sebou téměř nic, jen peněženku a doklady). Naštěstí už jsem ale podobných situací zažil mnoho, a tak jsem prostě začal jednat. Nejprve jsem se musel zorientovat, a tak jsem potřeboval zajít do knihkupectví kouknout na mapu. S radostí jsem zjistil, že se nacházím na místě, které znám ze své předchozí návštěvy Washingtonu D.C v roce 2002. Shodou okolností jsem tam knihkupectví hledal a tak jsem tentokrát šel najisto.
V knihkupectví jsem na mapě našel Greyhound Station (autobusové nádraží) a jak se tam dostat. Greyhound Station je ve Washingtonu asi 10 minut pěšky od Union Station, což je vlakové nádraží. Takže jsem nejprve zajel metrem na nádraží, abych zjistil, že se vlakem do Raleigh nedostanu (což mě vůbec nepřekvapilo, protože tu vlak jede pouze dvakrát za den). Nezbývalo mi tak nic jiného, než zjistit autobusy a naštěstí se tam jeden do Raleigh našel a shodou okolnosti ve 4:30, což bylo tak akorát.
A tak jsem si koupil jízdenku, zašel na oběd a ve 3 hodiny vyzvedl vízum. Ve čtvrt na pět se ukázalo, že autobus bude mít zpoždění, nejprve tak půl hodiny, ale nakonec jsme úspěšně odjeli až v 5:30. Měl jsem strach, že mi ujede návazný spoj z Richmonu ve Virginii (kde jsem musel přestupovat), ukázalo se ale, že ani ten se nechystal jet na čas a měl opět hodinu zpoždění. Cestou jsem se trochu pobavil s nějakými spolucestujícími slečnami a taky trochu prospal. Musel jsem ještě vyřešit jeden typicky americký problém. Jak se bez auta dostat domů z autobusového nádraží. Jediná šance je taxi nebo někdo známý, protože na MHD můžete zapomenout.
A tak jsem zavolal Michaelovi, který pro mě přijel a díky němu jsem byl o půlnoci doma jako na koni. Bylo to prostě další z oněch dobrodružství způsobených mojí vlastní blbostí. Kdybych si koupil letenku o něco málo dražší, tak jsem do Washingtonu vůbec nemusel a mohl jsem si ušetřit spoustu starostí. Nicméně bych vám ale pak neměl o čem psát a tak doufám, že jste se alespoň dobře pobavili! A nakonec to vlastně všechno dobře dopadlo, takže se snad na Vánoce uvidíme.
Do té doby se mějte fajn a brzy zase napřečtenou...
M.