Florida 2005 – Everglades, Atlanta a Coldplay

Takže, jak už jsem vám napsal posledně, ve čtvrtek 8. září jsme po obědě vyrazili na cestu zpátky z nejvzdálenějšího bodu naší cesty – z Key Westu – a začali se pomalu vracet domů. Nejprve jsme se vrátili oněch ostrůvků, které se nazývají Keys, na pevninu a vrátili se až na předměstí Miami. Tam jsme ovšem rapidně změnili kurs a po silnici č. 41 jsme se vydali na západ do krajiny bažin nazvané Everglades.
Původně jsme chtěli v Everglades strávit více času, ale bohužel jsme tam dojeli až v podvečer, takže jsme měli akorát pár minut na to, bychom udělali fotky západu slunce. Zajeli jsme kvůli nim do jednoho kempu, ve kterém ovšem nikdo nebyl. Chvíli nám to bylo divné, ale pak jsme pochopili – byla sezóna komárů. Ty nás okamžitě, jak jsme vystoupili z auta, začali neskutečně žrát, takže jsme to horko těžko vydrželi do západu a raději jsme hned jeli dál.

Cestou jsme se ještě jednou zastavili a to když jsme spatřili vodní kanál a v něm aligátory. Jeden tam tak trochu zlověstně koukal na lidi za dřevěnou ohradou a měřil si je, jestli by se dali slupnout. Asi by se dali ale naneštěstí (pro něj) tam byla ta ohrada, tak nám aspoň chvíli zapózoval a pak odplaval asi za svojí milou „aligátorkou“.
Potom jsme si zajeli do městečka Everglades City na večeři a posilněni jsme se opět vydali na cestu. Náš plán byl jet tak dlouho, dokud budeme schopní, abychom se dostali co nejdál. Náš cíl byl totiž dostat se v pátek večer do Atlanty, což je z Everglades přes 1000 km. A tak jsme jeli a jeli a střídali řidiče a jeli dál, až jsme v jednu v noci zakotvili v nějakém motelu u dálnice a přespali tam.
Dopoledne v 10 jsme už opět byli na cestě dál na sever. Když jsme pak přejeli floridskou hranici se státem Georgia, tak jsme zastavili ve „Visitor Center“ a sebrali tam pár brožur. V jedné z nich se nám zalíbil jakýsi park připomínající malou kopii Grand Canyonu a rozhodli jsme se ho navštívit i když to byla poměrně zajížďka. Ale shodli jsme se na tom, že bychom měli ještě vidět něco zajímavého, před tím, než se vrátíme do ruchu velkoměsta.

A tak náš palubní počítač Aleš přeplánoval naší trasu tak, abychom si zajeli asi jen 100 mil, a pak už jsme uhnuli z dálnice a skrze malé vesničky jsme se řítili do Providence Canyonu, jak se ten park jmenoval. Na fotkách se můžete přesvědčit, že to tam skutečně vypadá jako v malém Grand Canyonu.
My jsme aspoň měli dobrý pocit, že jsme ten den viděli něco zajímavého a né jen silnici. Pak už jsme ale definitivně nasadili kurs Atlanta a kromě krátké zastávky na večeři, jsme se už nikde nezastavovali.
Možná si ještě vzpomenete na ony slečny, co jsme je potkali na pláži v Savannah a co s námi skočily ve vaně s vířivkou. Tak tyhle slečny byly původem z Atlanty, a když jsme se s nimi loučili po oné horké koupeli, tak nám nabídly, že až dorazíme do Atlanty, takže u nich můžem přespat. Taková nabídka se pochopitelně neodmítá a tak, když jsme se blížili k Atlantě, tak s nimi JR navázal kontakt a ujistil se, že nabídka stále ještě platí.
Takže jsme se asi v 9 hodin večer objevili před barákem jedné z nich – Susanny, která si nás, zaprášené cestovatele z týdne na cestách, vzala k sobě domu.
Shodou okolností měla onen víkend narozeniny, takže jsme jí přivezli nějaké dárky z Key Westu, abychom nepřijeli úplně s prázdnou a potom, co jsme se dali trochu dohromady, jsme to vyrazili společně oslavit. Na pár fotkách můžete vidět, že jsme se bavili dobře, včetně Aleše, pro kterého to byl poslední večer před jeho odletem zpátky do Evropy.

Druhý den ráno (dopoledne) jsme museli dovézt Aleše na letiště, ale ještě předtím jsme si zajeli na snídani, což nebylo úplně nejchytřejší, protože jsme zapomněli sledovat čas a měli jsme pak dost co dělat, abychom na letiště dorazili včas. Nakonec jsme to ale zvládli na jedničku i když s menšíma nervama. Není totiž nic lepšího, než se cestou na letiště dostat do dopravní zácpy.
Každopádně Aleš byl na letišti a my jsme s JR nasadili kurs Raleigh, neboť nás čekala skoro 700 km dlouhá cesta a v 7 hodin večer už jsme měli být na koncertu skupiny Coldplay. No, v 7 jsme tam nebyli, ale asi v 8 a to jsme ještě vyzvedli jednu JRovu kámošku. O nic jsme nepřišli, Coldplay začali hrát až ve čtvrt na deset.
JR i já máme Coldplay docela v oblibě a známe komplet jejich 3 alba, takže jsme si ten koncert užili a odcházeli jsme opravdu spokojeni. Bohužel jsme tam nemohli fotit, ale pro vaši představu se můžete podívat na fotografie někoho jiného.
Musím říci, že ten koncert byl výborným završením našeho po všech stránkách skvělého výletu. Mě ten výlet snad jenom trochu pokazilo to moje nastuzení, ale vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě mohl existovat, tak to zas nebylo tak špatný. Jinak nám ale štěstí přálo, neboť jsme během jednoho týdne urazili víc než 2500 mil a přežili jsme to, dokonce bez jediného problému.
Tímto končím sérii vyprávění o naší cestě na Floridu. Nicméně se už teď můžete těšit na fotografie z čundru do Jižní Karolíny. O tom ale zase příště...
M.