Florida 2005 – Savannah a St Augustine

V pátek 2. září se na letiště Raleigh-Durham přiřítilo nejprve zelené fáro značky GEO a hned poté letadlo společnosti Delta Airlines z Bostonu. V tom fešném a rychlém voze jsem se přiřítil já, v onom letadle Aleš, můj kamarád už od školky. Začal tak náš společný výlet po jihu Spojených Států s cílem „Key West“, neboli nejjižnější cíp USA.
Aleš byl vlastně první osobou, která mě sem přiletěla navštívit. Bylo docela příjemné si zase s někým popovídat hezky česky. A protože se mi to tak často nestává, tak jsem si to pěkně užíval a prokládal věty spoustou nadbytečných slov, která nepatří zrovna do slovníku spisovné češtiny (jak mě Aleš upozornil). Museli jsme si ale tu češtinu trochu užít, protože hned v sobotu ráno jsme vyráželi na cestu a to společně s J.R.em, kterého jistě znáte z mých předchozích vyprávění a jak jistě víte, J.R. je Američan, takže česky nemluví. A protože my s Alešem anglicky jakž takž mluvíme, tak jsme se J.R.ovi přizpůsobili a přepnuli do angličtiny. Byla to docela legrace, zvlášť když jsme se s Alešem bavili mezi sebou. Nicméně to J.R. ocenil a nám to zas takovej problém nedělalo.
V sobotu jsme měli na plánu cestu do města Savannah, které se nachází ve státě Georgia. Mně se ráno podařilo zaspat, a to díky chytrému budíku, který o víkendu nezvoní, jak jsem jaksi zjistil, až když mě Aleš probudil. Podařilo se nám ale vyrazit asi jen s půlhodinovým zpožděním, což zas nebylo tak hrozný. Přesto jsme si nemohli dovolit moc otálet, protože nás čekala sedmihodinová štreka dlouhá 550 km. Cestou jsme nabrali J.R.a a pak už jsme vyrazili směrem na jihozápad.
Jak asi víte, tak týden před naší cestou zasáhl hurikán Katrina oblast mexického zálivu a zdecimoval tam vše, co tam bylo. Mimo jiné také přístavy, které přijímají tankery s ropou a několik závodů na její zpracování. A tak se ceny (nejen) v USA vyšplhali do rekordních výšin. A přesně v onen čas jsme mi měli naplánován náš „roadtrip“ (neboli cestování autem). Opravdu jsme si nemohli vybrat lepší čas, a tak naším jediným štěstím bylo, že má moje auto nízkou spotřebu (na zdejší poměry) a také, že jsme cenu benzínu dělili třemi.
Vůbec bylo skvělé, že s námi J.R. vyrazil. Ve třech lidech se většina problémů řeší mnohem snadněji. Tři řidiči ujedou mnohem dál, tři děravé hlavy zapomenou mnohem míň, a také ponorková nemoc se dostaví mnohem později. A tak jsme vytvořili takový malý Čecho-Americký tým, který během celé cesty fungoval naprosto bezvadně. J.R. nám také zařídil ubytování na první dvě noci a to právě v Savannah u svého kamaráda Paula.
Cestou do Savannah jsme přejeli celou Jižní Karolínu a zastavili jsme jen jednou, abychom nabrali benzín za rekordních $3.30/gallon (pro představu, když jsem přiletěl, tak cena byla 2.10/gallon, což je nárůst o 60%). Kluci té zastávky využili k tomu, aby nakoupili broskve, kterými je Jižní Karolína proslulá. Pak už jsme jen přejeli hranici a byli jsme v Georgii.
Hranici státu zde poznáte jen podle cedulí u silnice, které vás nejprve vítají, a hned nato vás upozorní na rozdíly v silničním zákoně oproti státu, ze kterého jedete. Obvykle se toho ale moc nezmění, takže prostě jedete dál. Pár kilometrů za hranicí se také většinou nachází „visitor center“, jakési středisko kde se můžete dozvědět různé více či méně užitečné informace. A tak to tam můžete pěkně zvizitýrovat, požádat o automapu, dojít si na WC a pak odpočatí vyrazit dál.
Do Savannah jsme dorazili asi v 5 odpoledne a ihned jsme se ubytovali u Paula doma. Paul je J.R.ův kamarád, se kterým J.R. půl roku cestoval po Jižní Americe. Paul nám nabídl, že u něj můžeme zůstat hned 2 noci, což se nám hodilo, protože byl zrovna „Labor day weekend“ (víkend před americkým svátkem práce) a o tomto víkendu se nedá sehnat ubytování téměř nikde. To proto, že všichni Američané vyráží užít si poslední prodloužený víkend a ukončí tak svojí letní sezónu.
Proto jsme byli rádi, že nás Paul u sebe nechal přespat, a ještě navíc se ujal role našeho průvodce, takže jsme si spolu s ním prohlédli město a udělali pár fotek, jak se můžete přesvědčit v následujícím fotoalbu.



Večer jsme si na „River Street“ užili trochu zábavy a druhý den ráno (až jsme se probudili, čili tak kolem poledne) jsme vyrazili na pláž. Na pláži jsme se Alešem pokoušeli zjistit, co je na tom surfování tak těžkého a myslím, že jsme na to přišli - skoro všechno. A tak jsme se alespoň snažili „chytit vlnu“ a trochu se po ní svézt a myslím, že se mi to jednou, či dvakrát podařilo. Oba jsme ale pochopili, že to není zrovna jednoduchý sport a tak jsme raději prkna přenechali zkušenějším kolegům.
Na pláži jsme se také seznámili se třemi slečnami, které pak s námi zašli na pozdní oběd. Jedna z nich – Susannah – byla obzvlášť atraktivní, takže jsme se nebránili její společnosti strávili s ní a jejími kamarádkami postupně celý zbytek odpoledne, večer a nakonec i pozdní večer. Odpoledne jsme navštívili tamější zajímavosti - maják a pevnost „Pulaski“. Večer jsme se opět sešli na River Street a jak si můžete všimnout na fotkách, večer jsme zakončili ve vaně s vířivkou (kterou má Paul v domě). Pochopitelně jsem nemohl fotit, dokud jsem byl ve vodě, ale podařilo se udělat aspoň pár snímků na závěr ;-)
Další den jsme se s obtížemi vykopali z pelechů kolem desáté a vyrazili jsme do dalšího cíle naší cesty – do města St Augustine (Svatý Augustýn). Toto město (ležící na severovýchodním pobřeží státu Florida) je nejstarším městem ve Spojených Státech, neboť bylo založeno již v roce 1565. Město bylo založeno Španěly, ale během své existence mnohokrát vystřídalo majitele a zažilo mnoho bojů, čehož důkazem je stará pevnost Svatého Marka. Ta byla postavena ze zvláštního materiálu, tzv. coquiny, což je forma zdiva obsahující rozdrcené mušle a další mořské živočichy. Když tuto směs skořápek necháte na slunci pěkně vyschnout, tak vám vznikne tvrdý materiál a už můžete stavět.



My jsme se ubytovali v kempu na přilehlém ostrově Anastasia (kde se mimochodem ona coquina těžila) a hned jsme se zašli vykoupat do moře. Moře bylo dost divoké a hodně slané a navíc se zatáhlo a nevypadalo to vůbec pěkně, tak jsme jen nakrmili racky a vyrazili zpět. Večer jsme si zašli na večeři do řecké restaurace a poté jsme si dopřáli hodinovou strašidelnou procházku po městě s průvodcem, tedy s průvodkyní. Paní průvodkyně nám pak pěkně povídala o historii a jakoby na okraj jsme se o každém domě dozvěděli, kdo a jak v něm zemřel a kde zrovna jeho duch straší. Byla to legrace (aspoň pro mě) a bylo by to úplně bez chyby, kdyby se nezatáhlo a nezačalo pršet zrovna při pozorování duchů na hradbách pevnosti, kde se nebylo kam schovat. Mně se ten déšť vůbec nelíbil, i když to byla jen taková přeháňka, a to proto, že jsem cítil, že už na mě něco leze. Nicméně pršet hned přestalo, a tak jsme naší duchařskou procházku dokončili a šli spát, protože jsme byli pěkně unaveni. Bohužel jsme se moc nevyspali, protože v onom vedru a vlhku se v noci nedalo spát. Nicméně se dá říci, že jsme alespoň na chvíli zamhouřili oči.
No a o tom, kam jsme jeli a co jsme viděli další den vám napíšu zase příště (nebojte, tentokrát to nebude za dlouho). Musím jen připravit fotky a nahrát je na web, takže mi dejte pár dní a pak se sem zas koukněte. Snad se vám to bude líbit, a kdyby ne, tak využijte komentářů a dejte mi vědět. Zatím se mějte fajně a užívejte života.

Marek