Ukrajina - Návrat do minulosti

Část 1. - Přípavy a cesta

Asi jste zvědaví, jaké jsou moje první dojmy z Ukrajiny. Určitě je dobré si je zapsat, protože za pár dní si tu už tak zvyknu, že už mi zde přijde všechno normální. Nicméně musím říci, že to byl pro mě trochu šok, když jsem sem přijel, protože jsem to tu čekal trochu civilizovanější.
Ale pěkně popořadě. Zážitek, jak z dob dávno minulých, byla už návštěva ambasády. Na tu musíte jít kvůli vyřízení víza, neboť pro nás jsou víza na Ukrajinu povinná. Ukrajinská ambasáda je v Dejvicích asi 10 min. pěšky od kulaťáku a to v klasické vile "ambasádního typu" . Už před vchodem do této vily vás zastaví fronta čekatelů na víza a jiné formality, hlavně ukrajinské národnosti. Občas se objeví jakási uniforma, která vpustí pár lidí dovnitř, obvykle občany ČR. Ostatním nezbývá než čekat venku, což hlavně v zimě není zrovna příjemné. Takže si také vystojíte tuto frontu a aby vám to rychleji utíkalo, můžete podle obličeje hádat, kdo je odkud. Aby to nebylo až tak jednoduché, musíte tam hned třikrát. Poprvé s žádostí o vízum, pak se složenkou o zaplacení víza (na hotovost i platební karty zapomeňte) no a konečně i pro vízum. Když už se konečně dostanete k okýnku a dostanete vízum, je dobré si ho důkladně překontrolovat, neboť mně jej vystavili na dobu kratší, než jsem chtěl.
Nakonec jsem ovšem už seděl v letadle společnosti AeroSvit (Ukrajinské aerolinie) se všemi vízy, pojištěními a osobními věcmi a mířil z Prahy do Kijeva. V Kijevě jsem musel přestoupit na vnitrostátní let, což znamenalo po průchodu celnicí projít znovu kompletním odbavením. Vnitrostátní lety totiž odlétají z jiného terminálu, který naštěsí od mezinárodního letiště Borispil není daleko. Před průchodem celnicí jsem nějak nepochopil, že musím vyplnit jakousi celní deklaraci, nicméně jsem se ještě stihnul seznámit s jednou moc hezkou baletkou, američankou, která jela na půl roku studovat balet někam do Doněcku, či kam. Zajímavé, znamená to, že Ukrajinský balet patří asi k tomu nejlepšímu na světě.
V letištní hale na vás začnou dorážet různí taxikáři a šmelináři s valutami, ale chybí jim vytrvalost arabských taxikářů a rychle to vzdávají. Naštěstí.
Vyměnil jsem si pár dolarů a od směnárnice jsem se naučil správně vyslovovat "Grivna", což je název Ukrajinské měny (česky snad Hřivna, či jak). Pak už jsem se přesunul do terminálu A, odkud odlétají místní spoje. Vzpomněl jsem si na kamaráda Tondu, který mi řikal o pronikavém hlase hlasatelky, která v letištní hale ohlašuje odlety a přílety. Okamžitě jsem ji poznal a její hlášení "... do Oděsy ...", by se opravdu nedalo vydržet dlouho.
No a pak už začal skutečný návrat do minulosti. Letadlo, kterým jsem letěl do Simferopolu bylo Tu-134, které si sice pamatuju z dětství, ale myslel jsem, že s ním už nikdy nepoletím. Ale nebylo to nijak výrazně horší, než americké Boeingy. Trochu míň místa (Martine, nic pro tebe!;) a před startem větší hluk. Pak už ale pohoda. Při letu si ke mně přisedla docela pěkná mladá pani a celou cestu se se mnou bavila anglicky o rozdílech mezi Amerikou a Ukrajinou.
Letiště v Simferopolu mě překvapilo svojí velikostí - je totiž velmi malé. V jedné malé hale jsem hledal výdej zavazadel, až za chvíli jsem pochopil - zavazadla přivezli na jakémsi valníku, odkud jsme si je všichni rozebrali.
V té malé hale už na mě čekali moji hostitelé - cedule "Marek Welcome!" se nedala přehlédnout. Mými hostiteli zde na Krymu je firma Phenix Solutions, která vyrábí software pro BlueCove Technologies, mého zaměstnavatele z USA. Na letišti na mě čekala Elena - žena, která má ve Phenixu vše pod palcem a moji kolegové Ivan a Konstantin, alias Kosťja. Manžel Eleny na nás čekal před halou se svojí Ladou a pak už jsme společne vyrazili do Simferopolu.

Pokračování přístě...