28.2.05

První fotografie

Rozhodl jsem se, že vás nenechám dlouho čekat a ukážu vám nějaké obrázky.


Zde jsou obrázky z mého letu do Simferopolu.



A zde mého "kvartýru" a jeho okolí.

Není to nic extra, ale můžete si alespoň udělat představu, o čem jsem psal.

Ukrajina - Návrat do minulosti II

Část 2. – První dojmy

Takže, jak jsem již napsal minule, na letišti mě čekala delegace z firmy, ve které zde pracuji. Z letiště nás vezl manžel Eleny ve svojí Ladě dvanáct set cosi a já mezitím vzadu konverzoval s se svými budoucími kolegy. Kosťa i Ivan umí anglicky velmi obstojně, takže nebyl problém prodiskutovat i to, kde budu bydlet. Rozhodli jsme se, že jako první variantu vyzkouším pokoj v bytě sousedky mé hostitelky Eleny.
Mezitím se naše auto blížilo k Simferopolu, a protože bylo slunečno, mohl jsem spatřit Krymské hory. Překvapila mě jejich velikost, nečekal jsem je tak vysoké. Byl to moc pěkný pohled, ale na fotografování jsem neměl ani pomyšlení. Provoz na silnici byl docela silný a jednou nás z levého pruhu někdo „vytroubil“, protože se mu zdála naše Lada pomalá.
Cesta trvala asi 15 minut a když jsme zastavovali, myslel jsem, že to je omyl. Naše auto zajelo před ošklivý panelák a Elena řekla: „Tak jsme tady“. Kolem silnice byl obrubník, který vypadal jak vylámané zuby v puse chronického rváče a panelák sám vypadal zvenčí velmi nevábně. Když jsme vstoupili dovnitř, Elena řekla „to je pozůstatek z dob komunismu“ a šli jsme do schodů. Něco jako výtah tam nebylo. Až posledním patře jsme zazvonili, kde nám jakási mladě vypadající „žénšina“ otevřela a zvala nás dovnitř.
Když jsem viděl svůj pokoj, říkal jsem si, jak to asi tady ten měsíc vydržím. Budu bydlet u někoho doma a navíc v pokoji, ve kterém není ani pořádná postel. Na tmavě hnědých parketách stály na jedné straně skříně, na druhé takový dlouhý gauč složený ze šesti kostek a jeden kulatý stolek s křeslem a lampou. Pokoj nebyl ani pořádně uklizen a ženšina v něm teprve vytírala.Víc mi vadilo, že bych se měl s někým dělit o koupelnu a záchod, a když jsem ten záchod viděl, opět jsem si vzpomněl na arabský svět. Říkal jsem si docela síla, ale co, nějak to zvládneš. Jedinou výhodu měl tento pokoj - přípojku na internet, a tak jsem si říkal, že tam je aspoň něco, co bych asi ani v hotelu neměl. Ten internet byl taky důvod, proč si nakonec ženšina řekla o 100 dolarů za všechno – ubytování, internet, praní a vaření. Zdálo se mi to docela dost, ale protože jsem nevěděl, kolik co stojí, tak jsem na to kývl. Všechno mi překládal Ivan a on taky nevěděl.
A tak jsem tam nechal svůj kufr a vyrazili jsme pěšky do práce. Cestou se Elena rozčílila, když se dozvěděla, kolik si ženšina řekla za ten pokoj. Říkala, že je to moc a že jí ještě zavolá a vynadá. Cestou jsme šli kolem nemocnice, která už zvenku vypadala tak, že bych v ní nechtěl skončit. Když jsem pozoroval provoz na silnici a viděl, že na ní nejsou žádné pruhy (včetně přechodů pro chodce), tak mi to opět připomnělo arabský svět, s tím rozdílem, že tam (např. v Tunisku) nějaké čáry mají a silnice tam nejsou tak zničené.
V kanceláři firmy Phenix Solutions na mě už všichni čekali, takže když jsem se objevil v chodbě, tak se kolem mě utvořil kruh lidí, kteří se se mnou chtěli pozdravit. Mohl jsem si tak důkladně procvičit fráze, které jsem se pracně cestou v letadle naučil.
Kanceláře to jsou velmi malé a lidí v nich spousta. Elena mi vysvětlovala, že je to pouze dočasné řešení, a že už se pro firmu připravují nové kanceláře. Když jsem si prohlédl všechny tři místnosti, kde seděli často dva lidé namačkáni u jednoho počítače, tak jsem si říkal, že by to stěhování mělo přijít co nejdříve. Ale chtěl bych zde poznamenat - 2 lidi u jednoho počítače není nic nenormálního a je to jeden z používaných způsobů vývoje software, nicméně tady byl tento způsob vývoje možná zaveden z důvodu nedostatku místa. Na obhajobu lidí zde musím říci, že v dané fázi, by tito lidé stejně pracovali ve dvojicích, takže je vše vlastně v pořádku.
Pro mě se v koutě jedné místnosti našlo místo, takže mám luxus svého vlastního pracovního stolku. Jenom židlí občas „drcnu“ do kolegy, který sedí za mnou. Ani Elena, a to je vlastně řiditelka celé firmy, nemá stůl jen sama pro sebe.
Jelikož jsem měl za sebou pouze 4 hodiny spánku a celodenní cestování, tak jsem v sedm hodin místního času (v Ukrajině je o hodinu více, než u nás) vyrazil s Elenou domů. Jeli jsme taxíkem opět značky Lada a řidič nám předváděl, jak se umí vyhýbat všem těm dírám v silnici, ale protože to je úkol nadlidský, auto s námi pěkně skákalo. Dorazili jsme před onen panelák a Elena mi řekla, že mě zve k nim na večeři. U ní doma to (na rozdíl od bytu ženšiny) vypadalo jak v bytě západního typu. V bytě dlaždičky, koberce, všude čisto, uklizeno, no prostě nádhera. Říkal jsem si: „Škoda, že to takhle nevypadá i u těch lidí, kde mám bydlet.“ Elena mi řekla, že můžu použít jejich koupelnu a ihned mi dala tři ručníky, takže jsem ani nestihl namítnout, že nemám nic na převlečení. Po vysprchování už mě zvali ke stolu (doma byl také Elenin manžel).
Elena se se mnou bavila anglicky, ale protože posledních několik let strávila v Německu, byla to taková směsice němčiny, angličtiny a ruštiny. Já mluvil anglicky i rusky, ale protože jsme si povídali dlouho, přešla ona pouze do ruštiny a já pouze do angličtiny. Překvapilo mě, že ji rozumím, sám jsem toho ale ze sebe rusky moc nevypravil. Během povídání mi Elena servírovala nejrůznější plody moře počínaje nějakou rybou, přes nějaké chaluhy až po růžový kaviár.
Mezitím jsme se domluvili, že u ženšiny bydlet nebudu, a že přespím jednu noc u nich, s tím, že se druhý den pojedu podívat na byt, který je sice dvakrát dražší, ale jenom pro mě. Sice mi bylo hloupé, že jsem té ženšině slíbil, že u ní budu v tom pokoji bydlet, ale na druhou stranu se mi tam opravdu nechtělo. Zašli jsme tedy ještě k ženšině pro kufr, omluvili se a přesunuli moje věci do Elenina obýváku. Pokračovali jsme v diskusi o všem možném až do jedenácti a protože už mi to už nemyslelo, šli jsme spát.
Ráno Erena vynechala kurz angličtiny, který organizuje pro své zaměstnance a připravila mi snídani. Slovo „spasíbo“ jsem opakoval už tak často, že mi to připadalo nepatřičné a dárek, který jsem jí přivezl – knihu o Praze – mi také přišel málo, za to všechno, co pro mě dělala. Ale tak už to při cestování chodí. Některým lidem nemůžete jejich ochotu oplatit a nezbývá, než prostě děkovat nejlépe, jak to umíte.
Byt, který jsme byli v tento den obhlídnout, byl mnohem lepší, než pokoj u ženšiny, a ačkoliv byl dál od práce, tak nebylo o čem diskutovat. Nechal jsem zde kufr a dostal klíče. Byla mi také vystavena regulérní faktura na 200 dolarů a „kvartíra“ byla moje. Musel jsem si ji pořádně uklidit, protože v ní bylo docela prašno a špinavo, nicméně si tu teď docela dobře žiju a píšu tenhle text. Doufám, že se vám to čtení trochu líbí, a protože mám toho psaní pro dnešek dost, tak zase někdy přístě…

25.2.05

Ukrajina - Návrat do minulosti

Část 1. - Přípavy a cesta

Asi jste zvědaví, jaké jsou moje první dojmy z Ukrajiny. Určitě je dobré si je zapsat, protože za pár dní si tu už tak zvyknu, že už mi zde přijde všechno normální. Nicméně musím říci, že to byl pro mě trochu šok, když jsem sem přijel, protože jsem to tu čekal trochu civilizovanější.
Ale pěkně popořadě. Zážitek, jak z dob dávno minulých, byla už návštěva ambasády. Na tu musíte jít kvůli vyřízení víza, neboť pro nás jsou víza na Ukrajinu povinná. Ukrajinská ambasáda je v Dejvicích asi 10 min. pěšky od kulaťáku a to v klasické vile "ambasádního typu" . Už před vchodem do této vily vás zastaví fronta čekatelů na víza a jiné formality, hlavně ukrajinské národnosti. Občas se objeví jakási uniforma, která vpustí pár lidí dovnitř, obvykle občany ČR. Ostatním nezbývá než čekat venku, což hlavně v zimě není zrovna příjemné. Takže si také vystojíte tuto frontu a aby vám to rychleji utíkalo, můžete podle obličeje hádat, kdo je odkud. Aby to nebylo až tak jednoduché, musíte tam hned třikrát. Poprvé s žádostí o vízum, pak se složenkou o zaplacení víza (na hotovost i platební karty zapomeňte) no a konečně i pro vízum. Když už se konečně dostanete k okýnku a dostanete vízum, je dobré si ho důkladně překontrolovat, neboť mně jej vystavili na dobu kratší, než jsem chtěl.
Nakonec jsem ovšem už seděl v letadle společnosti AeroSvit (Ukrajinské aerolinie) se všemi vízy, pojištěními a osobními věcmi a mířil z Prahy do Kijeva. V Kijevě jsem musel přestoupit na vnitrostátní let, což znamenalo po průchodu celnicí projít znovu kompletním odbavením. Vnitrostátní lety totiž odlétají z jiného terminálu, který naštěsí od mezinárodního letiště Borispil není daleko. Před průchodem celnicí jsem nějak nepochopil, že musím vyplnit jakousi celní deklaraci, nicméně jsem se ještě stihnul seznámit s jednou moc hezkou baletkou, američankou, která jela na půl roku studovat balet někam do Doněcku, či kam. Zajímavé, znamená to, že Ukrajinský balet patří asi k tomu nejlepšímu na světě.
V letištní hale na vás začnou dorážet různí taxikáři a šmelináři s valutami, ale chybí jim vytrvalost arabských taxikářů a rychle to vzdávají. Naštěstí.
Vyměnil jsem si pár dolarů a od směnárnice jsem se naučil správně vyslovovat "Grivna", což je název Ukrajinské měny (česky snad Hřivna, či jak). Pak už jsem se přesunul do terminálu A, odkud odlétají místní spoje. Vzpomněl jsem si na kamaráda Tondu, který mi řikal o pronikavém hlase hlasatelky, která v letištní hale ohlašuje odlety a přílety. Okamžitě jsem ji poznal a její hlášení "... do Oděsy ...", by se opravdu nedalo vydržet dlouho.
No a pak už začal skutečný návrat do minulosti. Letadlo, kterým jsem letěl do Simferopolu bylo Tu-134, které si sice pamatuju z dětství, ale myslel jsem, že s ním už nikdy nepoletím. Ale nebylo to nijak výrazně horší, než americké Boeingy. Trochu míň místa (Martine, nic pro tebe!;) a před startem větší hluk. Pak už ale pohoda. Při letu si ke mně přisedla docela pěkná mladá pani a celou cestu se se mnou bavila anglicky o rozdílech mezi Amerikou a Ukrajinou.
Letiště v Simferopolu mě překvapilo svojí velikostí - je totiž velmi malé. V jedné malé hale jsem hledal výdej zavazadel, až za chvíli jsem pochopil - zavazadla přivezli na jakémsi valníku, odkud jsme si je všichni rozebrali.
V té malé hale už na mě čekali moji hostitelé - cedule "Marek Welcome!" se nedala přehlédnout. Mými hostiteli zde na Krymu je firma Phenix Solutions, která vyrábí software pro BlueCove Technologies, mého zaměstnavatele z USA. Na letišti na mě čekala Elena - žena, která má ve Phenixu vše pod palcem a moji kolegové Ivan a Konstantin, alias Kosťja. Manžel Eleny na nás čekal před halou se svojí Ladou a pak už jsme společne vyrazili do Simferopolu.

Pokračování přístě...

13.2.05

První příspěvek

Rozhodl jsem se založit tento blog pro všechny, které zajímají moje cestovatelské zážitky.
Právě se chystám na dvě cesty - na Ukrajinu a do USA. Na této stránce budu psát o svých dobrodružstvích, zážitcích a přidám také pár postřehů a srovnání, jak se náš život v ČR liší od života jinde. Proto - pokud vás to zajímá - zůstaňte naladěni.